Vůbec poprvé v historii se letos v hlavní soutěži karlovarského filmového festivalu objevil dokumentární film. Režisérka Erika Hníková před jeho slavnostním uvedením ve Velkém sále Hotelu Thermal vyslovila přání, abychom po skončení odcházeli z kina plni otázek. Stalo se?
RECENZE (JS) — Když jsem v pátek dojel do Varů po tom, co mě v Praze vyzvedlo festivalem zajištěné bezbariérové vozidlo, kterému přes noc ukradli přední poznávací značku, takže jsme si nejdřív udělali malou zajížďku do Roztok u Prahy, cítil jsem se poněkud nepatřičně. Magazínově krásní lidé, módní kreace drahé, nikoliv vkusné, úzké chodníky pro pěší a široké silnice pro luxusní auta se zatemněnými okny, rikše polepené sponzorskými logy a koňské povozy. A ačkoliv si troufnu tvrdit, že v Česku nemáme o kvalitní dokumenty nouzi, velmi příznačně se do hlavní soutěže místního festivalu dostal právě snímek Každá minuta života.
Ten totiž zachycuje dobře situovaný manželský pár Hanuliakových, jež se rozhodl (proč tomu tak je, se nedovíme) ve výchově svého čtyřletého syna Miška aplikovat metodu tzv. Kamevédy. Její pomocí rodiče důkladně rozvíjí intelekt a pohybové vlastnosti svého potomka, aby se z něj jednoho dne stal profesionální hokejista. Aby se jejich sen splnil, věnují Lenka a Michal malému Miškovi maximální množství času, pozornosti a finančních prostředků na úkor vlastních zájmů. Sama režisérka označila takový způsob výchovy za extrémní, ale zároveň má film prý být i obrazem současné společnosti.
Aerofilms
Nenápadně se tak publiku podsouvá narativ o tom, že jsme svědky něčeho jiného, divného, kontroverzního, a reakce hodnotící a odsuzující výchovu Hanuliakových na sebe nenechaly dlouho čekat ani v komentářích pod zveřejněným trailerem. Jsme zkrátka národ odborníků na to, co je zejména pro cizí děti to nejlepší. A zdá se, že největší výzvou života je si sokratovsky přiznat, vím, že o výchově dětí nic nevím. Aneb jak krásně shrnula moje kamarádka Kateřina: „To nejlepší, co pro svoje děti můžete udělat, je začít jim co nejdřív šetřit na budoucí terapii u psychologa.“ Kamevéda se z tohoto úhlu pohledu jako výchovná metoda od ostatních příliš neliší, ani náhodou není extrémní, jen finančně náročná, nedostupná. Už vůbec se proto nemůže jednat o obraz současné společnosti.
Po skončení projekce se mi ale hlavou přece jen honilo pár otázek: Opravdu je téma privilegovaného způsobu výchovy dětí dokumentaristicky významné? Skýtá v sobě roční sledování pozornosti chtivé domácnosti pro autorku snímku nějakou větší výzvu? Ne a ne. Přesto bych se vůbec nedivil, kdyby tenhle srdcenervoucí počin hlavní soutěž nakonec vyhrál. Protože tak si tady u nás ve Varech žijeme. A ironicky bouřlivý potlesk technikovi, jenž před promítáním po uvádějících několikrát denně sklízí a skládá stojan s mikrofonem, je toho dokonalým symbolem.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JS) — Každý z nás může jako palčivý problém vnímat něco jiného. Někdo nemá pro děti peníze na školní obědy, některé domácnosti nemají přístup k tekoucí vodě. Režisérce Erice Hníkové se zželelo malého Miška, který má všechno. A je to strašná nuda.
napsal Jakub S.
