Festivaly — 54th KVIFF, 3. červenec 2019 12:23Co ta holka nechceRecenze filmu Papicha (2019, 106', FR)

RECENZE (LK) — Papicha otvírá velmi slibně. Je vidět, že dokud autorka čerpá z vlastních vzpomínek na léta na vysoké, dává nám osahat jako zcela hmatatelné něco, co je kumšt postihnout: svobodnou vzdorovitost mládí v rozpuku, které ještě neví, ale hodně cítí, že stisk režimu(ů) se brzy změní z nepříjemného na smrtící. Bohužel ve chvíli, kdy se plakáty vybízející k zahalovaní změní v rozdávání zahalovacích pomůcek v autobusu, děravý plot kolem koleje nahradí zeď, po bouchání na stěnu dojde na razie náboženských fundamentalistek a hrozba se zhmotní, kouzlo se vytrácí a zbývá první plán.

Jako by si Meddour po předělovém výstřelu moc nevěděla rady s tím, co s vystupňovaným napětím a exponovanými postavami dělat, hází jednu přes druhou na kolotoč dějových berliček a francouzských holí tak, aby celek vyzněl jako Feministický Film TM, po kterém je konečně po pěti letech poptávka. Lhostejno, že divák u toho musí přečkat takové ujetosti jako "když všichni přiložíme ruku k dílu, zvládneme to" montáž, dialogy z jedlého papíru, dvojici dramaťákových epizod s hysterickým pojídáním syrové řepy a hysteričtějším sázením růže: plátno snese všechno.

Zamrzí, že Papicha není tím, čím slibuje být – rozhodně tedy ne silným feministickým filmem, ale ani filmem o sesterství, přátelství, svobodě nebo ztrátě. Přečteme–li si, v jakých frázích o svém díle mluví sama Meddour, dojde nám, co se stalo: Papicha prohrává na tom, že ideje, které chce předat, a prvky, pomocí nichž se tak má stát, předkládá přesně v pořadí podle průvodní eseje ke školnímu scénáři: Nedjma přetváří tradiční oděv v moderní kolekci. Kamera snímající z ruky dodává bezprostřednost. Módní přehlídka symbolizuje ženskost. Kdybychom to náhodou nepochopili.☞ PINBACKER