Úryvek z naléhavé básně americké básnířky 19. století Emily Dickinson (uvedený shora ve volném překladu) laděním překvapivě dobře vystihuje Fourteen: rytmické minimalistické indiečko, ve kterém zodpovědnější Mara (Tallie Medel) táhne a tlačí svou sebedestruktivní kamarádku Jo (Norma Kuhling) bahnem zdrcujících každodenností, a to více, nebo spíš méně úspěšně.
Mara a Jo se znají od dětství – později zjistíme, jak se nevyvážená dvojice v nepravděpodobném přátelství ocitla, ale události ani jejich příčiny nejsou pro další z příležitostých snímků amerického filmového kritika tak ústřední, jako intervaly mezi nimi.
Čas a vývoj jako nejobecnější pojmy a prvky lidského života a vztahů jednoho ke druhému zobrazuje Sallitt převážně ve stylu „těsně poté, těsně vedle“ – až ve druhé polovině a samém závěru snímku se děj počne odehrávat před kamerou v reálném čase a nikoliv za rohem nebo (obvykle) na druhé straně telefonního spojení.
Sallitt nepojmenovává, proč se Mara o Jo stará (protože Mara možná sama jednotlivé úkony nutné drobné péče provádí instinktivně a bezděky), ani nepopisuje, proč Jo Mařinu záchrannou síť bezhlesně, místy naopak teatrálně, vyžaduje. Ve filmu, který se rozpíná přes období mnoha let, nabídne celkem tři kulminační scény – meditativní několikaminutovou sledovačku nádražního nadchodu v sousedství, kde se Jo u rodičů zotavuje z posledního velkého průseru (jenž se samozřejmě odehrál mimo záběr), emotivní rozhovor hrdinek u Mary doma, jehož neurčitá všeobsažnost mrazí a dala filmu jeho název (Jo poznamenává, že se příšerně cítí od svých čtrnácti, na což Mara zamyšleně odtuší, že tehdy už se znaly), a konečně záblesk Mařina truchlení, zoufalství a bezmoci v pohřebním ústavu, kde se s Jo, kterou Mara přes veškerou snahu nedokázala uhájit, setkáváme naposled. Pocit postupné, očekávané, přesto odzbrojující ztráty prostupuje celým civilně formulovaným syžetem a Sallitt s Tallie Medel jsou v jeho sdělení úspěšní.
Navzdory evidentně úspornému rozpočtu a obsazení prakticky neznámými herci (Tallie Medel a Sallitt však již dříve spolupracovali) je Fourteen efektivní a zajímavý snímek, tak akorát vrstevnatý a artový na to, aby zůstal v divákovi delší dobu (a v ideálním případě, jak se píše jinde na internetu, upozornil na neobvyklý, pocitově až neherecký talent Tallie Medel a stejně pravdivý vrčivý herecký projev Normy Kuhling).
