V panelákovém bytě je bordel jako v tanku, babička přerušuje dobrovolnou samotku v jednom ze zatuchlých pokojů jenom na krátké výlety k prázdné ledničce, starší dceru buzerujou v práci, mladší kleje jako dlaždič, králík Flekouš chcípnul a pro paní J. začíná poslední rezignovaná mise v životě.
Pochmurné koprodukční (avšak především srbské) vyprávění výjimečně zdařile komunikuje vnitřní prostor apaticky zoufalé hlavní hrdinky i všechnu tíhu, která ji zvenčí drtí. Přes vyjevený a přísný časový rámec panuje ve filmu úporné bezčasí a do popředí vystupuje sdělení, že se neustále děje všechno a nic. Navzdory obecně vážnému ladění snímku se příběh odvíjí s nezaměnitenou balkánskou jiskrou, která mu patrně vysloužila řazení mezi černé komedie. Žánrová škatulka ale na Rekviem za paní J. nestačí, protože na to je málo samoúčelné, až moc naléhavé a jednoduše příliš dobré.
Od rozdílu mezi částkou pojistky vyplacené za života pojistníkovi a obnosem, co by obdrželi jeho pozůstalí, přes kontrast mezi ostentativním nezájmem osazenstva úřadu práce a péčí přisprostlého kameníka věnovanou hřbitovnímu pomníku, Rekviem za paní J. pokládá své skvěle ztvárněné protagonistce (Mirjana Karanović) pořád jedinou otázku. Od těžko stravitelných obdobných svědectví z dřívější Jugoslávie se ale tenhle snímek odlišuje tím, že na konci pomyslného týdne na ni otevřeně odpovídá, a možná úplně jinak, než to ještě ve filmové pondělí vypadalo. Nebylo by tady líp bez nás? Ne, nebylo.
Paní J., jakkoliv bezúčelně pro společnost i pro diváka působí vykydlá na zasviněném gauči nebo neschopná zaplatit za sebe ve večerce, je především lidská bytost, obyvatelé shluku místností se stěnami jako z papíru jsou především její rodina a to, než člověk umře, je především život.
Pochmurné koprodukční (avšak především srbské) vyprávění výjimečně zdařile komunikuje vnitřní prostor apaticky zoufalé hlavní hrdinky i všechnu tíhu, která ji zvenčí drtí. Přes vyjevený a přísný časový rámec panuje ve filmu úporné bezčasí a do popředí vystupuje sdělení, že se neustále děje všechno a nic. Navzdory obecně vážnému ladění snímku se příběh odvíjí s nezaměnitenou balkánskou jiskrou, která mu patrně vysloužila řazení mezi černé komedie. Žánrová škatulka ale na Rekviem za paní J. nestačí, protože na to je málo samoúčelné, až moc naléhavé a jednoduše příliš dobré.
Od rozdílu mezi částkou pojistky vyplacené za života pojistníkovi a obnosem, co by obdrželi jeho pozůstalí, přes kontrast mezi ostentativním nezájmem osazenstva úřadu práce a péčí přisprostlého kameníka věnovanou hřbitovnímu pomníku, Rekviem za paní J. pokládá své skvěle ztvárněné protagonistce (Mirjana Karanović) pořád jedinou otázku. Od těžko stravitelných obdobných svědectví z dřívější Jugoslávie se ale tenhle snímek odlišuje tím, že na konci pomyslného týdne na ni otevřeně odpovídá, a možná úplně jinak, než to ještě ve filmové pondělí vypadalo. Nebylo by tady líp bez nás? Ne, nebylo.
Paní J., jakkoliv bezúčelně pro společnost i pro diváka působí vykydlá na zasviněném gauči nebo neschopná zaplatit za sebe ve večerce, je především lidská bytost, obyvatelé shluku místností se stěnami jako z papíru jsou především její rodina a to, než člověk umře, je především život.
