Pinbacker ~ Festivaly ~ 51st KVIFF recenze
Gianfranco Rosi se jako ostřílený dokumentarista pustil do ožehavého tématu. To se nabízí přímo samo: s přibýváním ekonomických migrantů na březích Itálie. Je Fuocoammare neboli “Požár na moři” jenom prázdným politickým gestem a zneužitím látky, nebo jde o jedinečné zachycení stavu Evropy?

Spaghettini con i bambini e migrantirecenze napsal

Lukáš Červený

dne 8/8/2016

O prázdnost se nejedná: spíše o netradiční filmařské postupy. Struktura Fuocoammare je prakticky totožná se stavbou hraného filmu. Sledujeme příběh Samuela, kluka z ostrova Lampedusa, který nevyniká ani tak střelbou prakem po ptácích, jako spíš zabíjením času a výřečností. Jeho vypravování a komentování nás provází každodenní realitou obyvatel ostrova: babička vaří těstoviny, rádio vyhrává sladkobolné camcáky, vlny se rozbíjí o pobřeží a táta rybář ukazuje fotky z mládí: “Jo jo, tehdy jsme byli na moři furt...” Rosi však chytře pojí jednu realitu s tou odposlechnutou ze záchranářské vysílačky: i klidné moře se stovkám migrantů na malých člunech může stát osudným.
© Weltkino Filmverleih

Celý dokument je pečlivě nastaveným zrcadlem. Domácí pohoda a Samuelovo bezstarostné dětství jsou totiž svým způsobem realitou nás všech. Kontrast vrcholí návštěvou u doktora, kde je výslednou diagnózou hypochondrie. Pro ostrovního lékaře navíc je, jak odhaluje v osobním proslovu, pomoc mužům, ženám a dětem na přeplněných člunech samozřejmým projevem lidskosti. Po dechberoucích záběrech přímo z lodí pak jeho slova nabývají na váze a stejně tak těžkne i celý portrét události.

Fuocoammare je ale není silné jen tím, co zobrazuje, ale jak. V estetické opojnosti formy se dokonce sem tam vytratí zápor obsahu: Etiopané se zlatými izotermickými fóliemi na zádech působí spíše jako přízraky z jiného světa. A přece se jedná o výjev, který přibližuje člověka člověku, právě pro všem společnou zranitelnost.
© Weltkino Filmverleih

Samuelovy klukoviny se naopak svou nevědomou násilností proměňují z bezstarostných her v krutý příměr: když se svým kamarádem stojí u moře a oba “střílí” rukama, jako by byly puškami, provokuje dokument zamyšlení. Oproti násilí, které si kluk musí a chce představovat, existuje násilí “tam doma” pro ty, kteří člunem dorazili – utekli od něj. Ví jistě jen to, že přežili: přesto jsou hned vehnáni do byrokratického kolotoče focení, ohledávání a následného čekání v táborech. A tak se to opakuje – sílící mediální pozornosti navzdory – už několik let.
Rosiho pohled je sice přísně komparativní, o to silnější ale nese poselství. Nejde tu o nemocnou Evropu či snad roztomilé děti na člunech: jde o sdílenou realitu, střet dvou světů, z nichž oba mají k sobě blíž, než si myslí. Snímat partu utečenců, jak hraje fotbal, není jen humanistické poselství, ale doklad o všednodennosti, která vězí i za nejvypjatější krizí, zpolitizovanou natolik, že éterem proudící obrázky zdaleka nedokážou podat přesnou výpověď. A Fuocoammare se přesně vypovídat daří.

Hodnocení zbytku redakce:

AH
8
Unikátní, promyšlený, pečlivý, se silnou výpovědí a přesahy v každý druhý scéně. Klučina je super.

trailer 1