Kleber Mendonça Filho začínal jako filmový kritik. Až v roce 2012 se světu představil celovečerním debutem O Som ao Redor (Zvuky od sousedů), portrétem obyvatel čtvrti brazilského města Recife. V Recife se odehrává i letošní, na Zlatou palmu nominovaný Aquarius. Jeho šíře je však zcela odlišná: čitelný úvod, stať a závěr jej přesně vymezují jako esej o stárnutí, nemoci i vztahu k místu, kde žijeme.
Aquarius je název domu, ve kterém strávila větší část života hudební kritička Clara. Sonia Braga její rolí doslova žije a spolu se zvláštně vtíravou nebo naopak odměřenou kamerou se divák dostává Claře pod kůži. Nikdy ne úplně: Filhův záměr je jasně pozorovatelský. Oním čitelným úvodem filmu je pak flashback do zdánlivě bezstarostných osmdesátých let, kde jsou představeny zásadní motivy: Clařina rakovina prsu, hudba, děti a manžel, ale hlavně stáří. To je odhaleno pomocí komody – starožitnosti propojující Clařinu šedovlasou tetu s jejími sexuálními zážitky z mládí. Krátká možnost nahlédnout do tetinných vzpomínek činí ze staré paní prvotní odraz Clary, jejíž stáří je posléze hlavní náplní filmu. Clařino mladé já, konfrontované s vidinou vlastní budoucnosti, pak zůstává vryto do paměti i díky hudebnímu propojení obou rovin.
Clara totiž kromě brazilské hudby zbožňuje Queeny a skrze nepodstatné detaily jako věnování dětem v knize esejí či interview, kde zdůrazní svůj osobní vztah k LP desce jako artefaktu, se nám Clara otevírá jako citlivá bytost. Přesto může její chování ohledně filmem nastoleného problému překvapit: když od ní coby posledního nájemce, který neprodal, developeři chtějí odkoupit byt, trvá na svém. “Duch místa” však není prezentován přímočare pomocí návratů v čase – ten úvodní zůstává osamoceným a Aquarius se i přes svou látku soustředí na současnost. Možná, že právě to z něj činí nenápadně výjimečné dílo. V brazilské písni, která zazní hned dvakrát, se zpívá “hoje”, v překladu “dnes”.
Rostoucí intimita pak v žádném případě nebere Claru na milost: její arogance sice bledne v porovnání s momenty křehkosti, pochopit ji ale není hlavním účelem filmu. Pronikavá osamělost je na stejné úrovni s tvrdohlavostí, Clařin šarm na jedné lodi s její bezradností. Způsob, jakým je její postava zabírána, jde ruku v ruce se zmíněnou precizností: každý záběr má své místo a i obyčejné rozhovory s posluhovačkou či synovcem poodhalují nitro hrdinky. Přesto není nárokována žádná emoce – absolutní vtažení do děje je o to pozoruhodnější a slaný vítr ve vlasech opravdovější.
