V Cannes se letos stihlo i protestovat. S nápisy jako “BRAZIL IS EXPERIENCING COUP D’ETAT” se na červeném koberci prošla delegace brazilského snímku Aquarius. Byla by škoda, kdyby haló kolem politického gesta zastínilo jeden z nejpreciznějších počinů poslední doby.
RECENZE (LČ) — Kleber Mendonça Filho začínal jako filmový kritik. Až v roce 2012 se světu představil celovečerním debutem O Som ao Redor (Zvuky od sousedů), portrétem obyvatel čtvrti brazilského města Recife. V Recife se odehrává i letošní, na Zlatou palmu nominovaný Aquarius. Jeho šíře je však zcela odlišná: čitelný úvod, stať a závěr jej přesně vymezují jako esej o stárnutí, nemoci i vztahu k místu, kde žijeme.
Aquarius je název domu, ve kterém strávila větší část života hudební kritička Clara. Sonia Braga její rolí doslova žije a spolu se zvláštně vtíravou nebo naopak odměřenou kamerou se divák dostává Claře pod kůži. Nikdy ne úplně: Filhův záměr je jasně pozorovatelský. Oním čitelným úvodem filmu je pak flashback do zdánlivě bezstarostných osmdesátých let, kde jsou představeny zásadní motivy: Clařina rakovina prsu, hudba, děti a manžel, ale hlavně stáří. To je odhaleno pomocí komody – starožitnosti propojující Clařinu šedovlasou tetu s jejími sexuálními zážitky z mládí. Krátká možnost nahlédnout do tetinných vzpomínek činí ze staré paní prvotní odraz Clary, jejíž stáří je posléze hlavní náplní filmu. Clařino mladé já, konfrontované s vidinou vlastní budoucnosti, pak zůstává vryto do paměti i díky hudebnímu propojení obou rovin.
Clara totiž kromě brazilské hudby zbožňuje Queeny a skrze nepodstatné detaily jako věnování dětem v knize esejí či interview, kde zdůrazní svůj osobní vztah k LP desce jako artefaktu, se nám Clara otevírá jako citlivá bytost. Přesto může její chování ohledně filmem nastoleného problému překvapit: když od ní coby posledního nájemce, který neprodal, developeři chtějí odkoupit byt, trvá na svém. “Duch místa” však není prezentován přímočare pomocí návratů v čase – ten úvodní zůstává osamoceným a Aquarius se i přes svou látku soustředí na současnost. Možná, že právě to z něj činí nenápadně výjimečné dílo. V brazilské písni, která zazní hned dvakrát, se zpívá “hoje”, v překladu “dnes”.
Rostoucí intimita pak v žádném případě nebere Claru na milost: její arogance sice bledne v porovnání s momenty křehkosti, pochopit ji ale není hlavním účelem filmu. Pronikavá osamělost je na stejné úrovni s tvrdohlavostí, Clařin šarm na jedné lodi s její bezradností. Způsob, jakým je její postava zabírána, jde ruku v ruce se zmíněnou precizností: každý záběr má své místo a i obyčejné rozhovory s posluhovačkou či synovcem poodhalují nitro hrdinky. Přesto není nárokována žádná emoce – absolutní vtažení do děje je o to pozoruhodnější a slaný vítr ve vlasech opravdovější.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) — Plakát Barryho Lyndona na stěně nevisí náhodou: Kleber Mendonça Filho předkládá Aquarius jako perfektně natočenou studii. Stárnutí a nevysvětlitelný vztah k místu vyplývají stejnou měrou z mimořádného výkonu Sonii Bragy jako z krouživé kamery a promyšlené režie. Závěrečná tečka je svou dynamikou jen třešničkou a důkazem, že tři části do sebe přesně zapadají, aby vytvořily jednotné dílo, které je svou propracovaností zjevením.
Hrají Sonia Braga (Clara), Irandhir Santos (Roberval), Maeve Jinkings (Ana Paula), Julia Bernat (Julia), Carla Ribas (Cleide), a další
Hodnocení zbytku redakce:
6
AH — Moderní variace Sto roků samoty a Všech dobrých rodáků s přesným termito–mravenčím koncem. Výměny generací v singulárním prostoru plném vzpomínek sází na nostalgii a civilnost, zpracovaní je ale tak trochu nuda. Sice přesná a uspokojující, ale pořád nuda.
napsal Lukáš Č.
