Pinbacker ~ Festivaly ~ 23rd FEBIO recenze

Spolupráce Tomáše Weinreba a Petra Kazdy představuje řemeslně dokonalý, ale nevyrovnaný snímek. Není náhoda, že filmaři Hepnarovou věnovali Františku Vláčilovi; velikán by jistě nad světovostí kamery či pevným atmosferickým zasazením uznale pokýval. Kde ale mladá krev servíruje dokonalé záběry, tam pozapomíná ujasnit přístup k postavám. Taková rozporuplnost prostupuje celým filmem a je takřka nemožné pochopit, co se autoři snažili natočit, co jim z toho vylezlo a co snímkem vlastně chtěli říct. Dost možná nic.

Olga Hepnarová působivá, ale rozpačitárecenze napsal

Lukáš Červený

dne 25/3/2016

Nejdůležitější složka filmu – Michalina Olszańska v roli Olgy – funguje bezchybně. I přes líbeznou tvář herečka na plátně vytváří prostor podivna, zneklidňujícího chladu i hladu po dobrém zacházení, kterého se skutečné Hepnarové tak zoufale nedostávalo. Když v první půlce sledujeme Olgu plazící se na zábavě po holkách a posloucháme dialogy s femme fatale Jitkou (Marika Šoposká), není těžké vcítit se do člověka, který doposud postrádal cit z druhé strany, ale i z té svojí. Olszańska držením těla i cigarety dokonale rozbíjí prvoplánový sex appeal, který by snadno znemožnil jakékoliv přicházející mravokárné varování.
© Black Balance

Ale nabízí, nebo lépe řečeno chce Hepnarová nabízet takové ponaučení? Weinreb a Kazda se zaměřili na postavu, s kterou je radost pracovat – co do komplexnosti těžko najdeme rozporuplnější hrdinku/antihrdinku, jejíž osud půlka sálu obrečí a druhá odsoudí. Z filmu ale není tak úplně jasné, jestli si tvůrci vytváří ambivalentní vztah, nebo jen krouží kolem něčeho, co jim samotným uniká – a vlastně tím tak trochu přiznávají, že látka je nad jejich síly. Scénám jednoznačně dominuje Olga: ostatní postavy mají buďto roli doplňující atmosféru (mlčící děda, příkrá máma) nebo pro nás z Olgy vytahují to, co v dopisech nesdělí (psychologové, Mirek, Jitka) anebo Olze připomenou, že je divná ("Hepnarová, seš fakt nechutná."). Zpracování pak podporuje celou ideu odosobnění diváka – argumenty "pro" i "proti" jsou přítomny vedle sebe. Například scéna, kdy Olga odchází a ví, že chce Pragou najet do lidí, a ještě se vrátí, aby přikryla odkopanou spolubydlící, je podivně nevyjasněná. Máme s Hepnarovou soucítit, odsoudit ji, oboje najednou, nebo nic z toho? Já, Olga Hepnarová se tak křečovitě drží objektivity, až se stává spíš zachycením osudu á la TV film, než artovým snímkem, kterým se zase snaží být svým stylem a věčně zahuleným prostředím, kde se černobílý kouř valí vzduchem a vypadá to skvěle.
© Black Balance

Možná je zbytečné řešit otázku přístupu k postavám v takovém rozsahu – jak si pak ale vysvětlit scenáristicky jasné rozhodnutí dělat z lidí v Olžině životě spíše loutky točící se kolem její situace? Tvůrci činí všechno pro to, abychom Hepnarovou pochopili a přesto to, co říká u soudu o Prügelknábech, zabrnká na strunu šílenství, a chvilku poté je divákovi dokonce naservírovaná možnost rozpolcené osobnosti. Rozdvojený je v tomto případě spíš přístup k hrdince: zavedením jejího dalšího aspektu se film žene do slepých uliček, kterých si uchystal po hladkém rozjezdu hned několik.

Mimo tohle všechno je ale nutno vyzdvihnout obdivuhodně přesné zapracování skutečných deníků a záznamů. Osudný moment navíc funguje i zapadá do struktury filmu: Olžino najetí do lidí čekajících na tramvaj a následující nejděsivější záběr čumilů, kteří jsou přesně těmi cizími, "plivajícími" lidmi, na kterých se Olga právě pomstila, je strhující. Tak proč se film vydává směry, které celou strukturu rozbíjejí?
Nedokončenost myšlenek a rozházený přístup kazí celkový dojem. Skoro to vypadá, že Weinreb i Kazda nechtějí zaujmout stanovisko a přitom zaujímají obě dvě – a je škoda, že se tak svěle provedený film, dovedený do určitého tvaru ve výsledku rozpadne. Já, Olga Hepnarová je skutečně věrným převedením osudu Hepnarové s obřím potenciálem vysílat myšlenkový přesah – ten se ale ve zmatečném pojetí hrdinky ztrácí. Byla by chyba mrmlat, že šance je promarněná: je ale pitomé, že herecký výkon je středobod, kamera šlape, atmosféra teče z plátna, divák křičí "Evropský film!", a přesto něco schází.

Hodnocení zbytku redakce:


trailer 1