Premiéry, 14. srpen 2019 10:41 aktualizováno 14. srpen 2019 10:41Hollywood, který štěká, nekoušeRecenze filmu Tenkrát v Hollywoodu (2019, 162', US)

RECENZE (LČ) — Třeba naplnění prvků, které film naznačí. Once Upon a Time in Hollywood začíná poklidně: hlavní postavy, Rick Dalton a jeho kaskadér, teď už spíš parťák a osobní řidič Cliff Booth, v klídku jezdí městem, hulí jedno cígo za druhým a večer se každý ve svém sídle oblaží plechovkou piva či vaječným koktejlem. Skoro to vypadá, že nic jiného ve sto šedesáti dvou minutách na plátně neuvidíme.

Tarantino přesto škádlí: hned v úvodním záběru na oba hrdiny v autě například prohazuje jména herců tak, aby se u Rickova zátylku objevilo „Brad Pitt“ a u Cliffova zase „Leonardo DiCaprio“. Že je to málo? Po všech těch krizích identit hollywodských hvězd a hvězdiček (Sunset Boulevard počínaje a Mulholland Drive konče) není přehnané stejnou hru očekávat tady. Pittův chlapácký řemeslník a DiCapriův uhlazený kokta si ostatně často na něco hrají, ať už v žánru detektivky nebo westernu. Film však spíš upozorňuje na to, o čem být nechce.

Tarantino postupně rozvíjí vícero cest, kterými by se film mohl ubírat. Jestli si divák některou z nich vybere, začne film ohýbat a přizpůsobovat. Což se u Once Upon a Time in Hollywood nevyplatí. Mnohem víc než o zápletku (bez spoilerů nepopsatelnou) tu jde o ducha doby. Nečeká se, až v rádiu dohraje písnička – rovnou se stříhá na další, podobně jako ve skutečnosti, kde jedna melodie vystrnadí druhou. Proti všem zásadám tarantinovských hříček děj ubíhá líným, nevzrušeným tempem. A vlastně se tak zbavuje efektu.

Pokud se objeví napětí, nejde nikdy o napětí povrchní: vyplývá vždy z historie, divákovy obeznámenosti s ní. Z traileru je jasné, že někde ve filmu zamává Charles Manson, a že všechny ty hipísačky u prašných cest jsou ve skutečnosti členky jeho rasistického kultu. Tarantino tak překvapivě nezneužívá dějiny ve svůj prospěch a naopak převrací takové očekávání: jakmile dojde k setkávání dvou světů (Hollywoodu a Mansona), není to prostřednictvím rádoby obratných polemik (jako v Panchartech nebo Djangovi) a nejsou tu ani lži či tajemství, která by číhala v myslích násilníků. Tarantino se díky tomu vyhýbá samoúčelným dialogům. Prostor dostává obyčejný pokec. Na druhou stranu: to samé rozhodnutí zbavuje postavy temné stránky, nějakého bodu, kterému nerozumíme, a který by vyvolával neklid. Mansonova rodinka je spíš než nějakým zlem bandou erotomanů a jejich zdrogovaných kamarádek, něčím, čemu Tarantino prý dlouho nedokázal porozumnět, a čemu se přitom ve filmu od srdce směje. Podobně postava Sharon Tate představuje nevinnost ve světě, kde viník (Cliff) nijak extra svou vinu neřeší.

V tomto ohledu se nejzřetelněji rýsuje zásadní problém: plochost. Může být svět pozlátka, skvěle zkonstruovaný, oproštěn od kazu pod povrchem, věrohodný? Film říká, že ano. Herci jsou zkrátka přerostlé děti, děti se na setu chovají dospěleji než oni a reklamy z šedesátek jsou vlastně bžunda. Rozhodně nevadí, jak se kdo znemožní v zákulisí: hlavní je, že si všichni plní své sny. Od Tarantina to působí láskyplně, ale naivně: jako jakési poplácání po zádech filmového průmyslu, který milujeme, i kdyby se nechoval úplně hezky. Od režiséra, který na tiskovce novinářku s feministicky laděným dotazem zpražil úsečnou odpovědí, to je trochu znepokojivé vyjádření. Skoro jako by Hollywood, jehož produktem je taškařice The Wrecking Crew s Tateovou ve vedlejší roli, nebyl ten samý Hollywood, jehož produktem je Harvey Weinstein. I to je vlastně Tarantinův cíl: ukázat v souladu se závěrem filmu svět takový, jaký by mohl být. Otázkou je, nakolik si svou naivitu uvědomuje.☞ PINBACKER