Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
V sedmdesátých letech robotika vymezila pojem „tísnivého údolí“ (uncanny valley). Jedná se o pomyslnou propast, kde skončí všichni roboti vypadající a chovající se příliš lidsky. Pocit z počítačem generovaných zvířat v remaku Lvího krále by se dal popsat stejně. Africká pláň, kde se kdysi v pastelových barvách odvíjel osudový příběh, je děsivější než skutečnost: právě proto, že se ve skutečnosti zhlíží.

Hakuna Nematatarecenze napsal

Lukáš Červený

dne 28/7/2019

Jon Favreau přitom s předchozím projektem Knihy džunglí (2016) slavil úspěch. Čím se Lví král liší? Zkusme si představit chvíli, kdy Favreau dostal na stůl nabídku natočit další remake. I bez skepse se dá takový krok považovat za sázku na jistotu motivovanou penězi. Namísto Knihy džunglí, kde se hraje o život malého chlapce a medvěd mu srandovně zazpívá, jde však o sázku mnohem riskantnější.

Africké zpěvy v úvodu původního Lvího krále (1994) ustanovily fenomén pořád přesně zapsaný do paměti dnešních mileniálů. Favreau stál před rozhodnutím: nechat všechno (ale úplně všechno) tak, jak to bylo, anebo radikálně měnit klasiku tesanou do skály. Navzdory traileru, který naznačil první řešení, režisér zvolil cestu mezi. Vyhýbá se tak odpovědnosti za jakékoliv razantnější změny a zároveň mu nikdo nemůže spílat, že klasiku dostatečně neuctil.

Nejen pro tuto opatrnost remake postrádá jakýkoliv náboj. Risk projektu tak tkví ve zpracování: a CGI zvířata by skutečně nemusela být takový problém jako CGI lidé. Lví král ale naprosto opouští vody představivosti: prase bradavičnaté přestává být Pumbou – postavou, na kterou si zvykneme a u které nás pobaví, že prdí u napajedla – a začíná být prasetem bradavičnatým, které z nějakého záhadného důvodu mluví a zpívá. Pohybuje se při tom v denním světlem zalitých prostorech skutečného pralesa a ne v barevných kulisách, které se můžou kdykoliv změnit. Divák je zmaten. Jistě, příběh u přírodopisných dokumentů už je spíše pravidlem: co ale s hlasy, které zvířatům nepatří?

Rozčarování je nejvíc patrné v reakcích dětských diváků. Nudí se, příběhu nerozumí. Rozhodnutí vynechat kabaretní výstup hyen omezuje tón filmu na ponurý, ale ani ten emočně nefunguje: Simba, jehož výraz zůstává v mezích realistické mimiky, nedokáže komunikovat emoce tak jako disneyovskou animací zjednodušené lvíče. Animace byla v případě originálu užitečnou zkratkou: u remaku působí jako překážka. Děti se neptaly, proč kreslený lev mluví a zpívá. I v tom měla Kniha džunglí snazší úkol: hraný Mauglí představoval opěrný bod, skrze nějž se divák mohl na představovaný svět napojit. Lví král žádného člověka nemá. A ačkoliv se v dabingu sešlo hned několik hvězd, jejich projev se všemi přidanými kudrlinkami nám postavy ještě více vzdaluje. Svět filmu je tak mrtvou, nehmotnou krajinou: dokonale prostou jakékoliv stopy života, který se marně snaží nahradit putováním hovnivála.
Jestliže pohled na zcela skutečného lva řítícího se ze srázu vyvolává jakoukoliv odezvu, není jí lítost ani pocit osudové zrady, ale naopak lhostejnost a nechuť sledovat dál. Svět filmu se stává mdlým stínem. A právě proto je Lví král vítanou podívanou. Kdo by snad volal po remaku svého oblíbeného animáku, když uvidí, co se stalo s jejich králem?

Hodnocení zbytku redakce: