Jedna matka a jeden maraton; tři dcery a tři stereotypy v mužském filmu pro nenáročné české publikum. A k tomu hodně prodaných lístků, vysmáté sály, pár kritických odsudků a navrch něco komentářů o každodenním patriarchálním bulšitu. Kdo má pravdu a kdo koho doběhl?
RECENZE (LK) — K rozklíčování základního nastavení Žen v běhu totiž nemusíte být zrovna filmový nadšenec nebo sociální inženýr: že nová česká komedie je hrubě oddechová, tzv. „ze života“, tak trochu o lásce (ale ne zas nějak přehnaně) a že všechno dobře dopadne, se přece ví. Ve filmu dokonce zazní trochu symptomaticky celá píseň populární skupiny Mirai s názvem Když nemůžeš, tak přidej, jejíž vskutku otevřeně varovné tóny („Když nemůžeš, tak přidej víc, zakřič prostě z plných plic“) měly nevhodné publikum odradit už od traileru. Nějaká zklamaná stížnostní pozice je proto u Žen v běhu těžko udržitelná. Film se za hranice svého žánrového rybníčku nerozpíná a nesnaží se o vynalézavost, ale kdo to po něm chtěl?
HODNOCENÍ (LK) — Jednodušší (pouze ojediněle primitivní) humor, přímočará zápletka a pokyvování směrem ke kýči by nemělo automaticky ze stravitelné české komedie dělat fackovacího panáka. Při troše dobré vůle se u ní mohou pohodlně bavit i ti, kdo ví, že s chlapem můžete spát, když zrovna chcete, a ne proto, že chce on, protože je středa.
napsala Linda K.
