Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Letní filmovou školu v Uherském Hradišti letos navštívil dánský kritik Peter Schepelern. Jeho přednáška o Larsu von Trierovi měla přátelský tón: Schepelern se s režisérem pravidelně schází, konzultuje s ním jeho filmy a v minulosti mu dokonce byl učitelem. Jedno z videí, které Schepelern pustil, bylo interview u věčného provokatéra doma: vidíme v něm Schepelerna rázným hlasem kladoucího otázky, vedle něj se v koženém křesle třese zarostlý, tenkým hláskem odpovídající Trier. Dynamika tohoto rozhovoru a zejména lítost, kterou vyvolává (stejně jako Schepelernova poznámka, že Trier je o deset let mladší, ale vypadá na přesný opak), dobře ilustrují i režisérův poslední kousek, The House That Jack Built.

Trier na koze jelrecenze napsal

Lukáš Červený

dne 16/10/2018

Provokatérství není, co bývalo. Dnešní divák je uvyklý krvi i násilí a otevřený sebezvrhlejší sexualitě. Největší provokací by bylo nic z toho mu nedopřát. Jenže jak může být The House That Jack Built v rovině, když celou kariéru zahazujete vodováhu? Trier to vyřešil po svém. Zůstal Trierem, ale posmutněl. Postava Jacka divákovi nezvedá mandle každou vteřinu, kamera nevynucuje sympatie. Narativ nepřichází s citovým vydíráním, vše je podřízeno meditativní cestě do pekel. Podřízeno až příliš.

Otázkou je, nakolik lze autorství připisovat Trierovi. Na setu je prý Dán pohlcen úzkostmi a odchází na půlden do lesa, na scénářích už od Melancholie spolupracuje s Jenle Hallund. Jejím největším vkladem jsou, jak sám Trier vysvětluje, všechny ty esejistické odbočky do vod filozofie, hudby, estetiky. (Rybářství „bohužel“ chybí.) The House That Jack Built tak trpí stejnou nemocí jako Nymfomanka: vložené materiály jsou intelektuálním přívěškem, něčím ad absurdum přilepeným tak, aby si byl divák jistý, že materiály mrmlajícího Glenna Goulda nebo reprodukce Williama Blakea neilustrují ani tak názory Jackovy jako Trierovy. A nebyl by to on, kdyby nevložil něco jako obrazový testament sebe sama – sestřih vlastních filmů. V té chvíli je jasno: The House That Jack Built možná chce být černou komedií, chce způsobit pohoršení. Architektovi se však rozpadá pod rukama.

Nejvýraznějším pocitem z filmu tak není rozčarování, ale smutek. Záběry realistického násilí se omrzí, pár ironických momentů vyšumí. Ani peněženka z nejmenované části ženského těla není tak šokující, jak by chtěla. Chirurgicky přesné rozdělení děje a podvratně dovysvětlující voice-over Bruna Ganze nestačí pohánět kupředu děj přešlapující na místě. To všechno by mohlo být Trierovým záměrem: otrávit i toho skalního fanouška, který mu pro kult osobnosti odpustí cokoliv. Přesto jakýkoliv záměr působí spíš jako črta opuštěná na půli cesty.
Peklo se nikdy nemýlí – Trier ano. Zatímco Jack svou dantovskou pouť završí ve vizuálně strhujících obrazech po vzoru Melancholie, Trierovo loučení se světem strhující není. Dloubání do žeber Hitlerem a Štukou jsou posledními záchvěvy vyšeptalého provokatérství. Peter Schepelern na LFŠ řekl, že The House That Jack Built není filmem osobním. Vnímáme-li ho jako Trierův poslední vzdor úzkostem a alkoholismu, osobní rozhodně je. Osobní prohrou.