V hlavní soutěži Varů se letos objevily dva české snímky: Všechno bude a Domestik. Cenu nezískal ani jeden z nich. Olmo Omerzu si však odnesl cenu za režii a jeho Všechno bude Česká filmová a televizní akademie vyslala do boje o cizojazyčného Oscara. Neochota ocenit Domestika a naproti tomu vyzdvihování pohodové roadmovie odráží prastaré divácké dilema, a totiž: měly by filmy primárně bavit, být příjemné? Nebo se u nich můžeme sem tam svíjet, potit, odvracet oči?
RECENZE (LČ) —
Domestik rozhodně příjemný není. V malém bytě hrdinům dochází kyslík, intimita a tělesnost jdou za hranu zvyklosti. Kritické ohlasy jsou přesto pozitivní, s těmi diváckými už to tak snadné není. I mezi výtkou a pochvalou na ČSFD ale vzniká slovní spojitost. Zatímco někdo Domestika velebí pro jeho nekompromisnost a intenzitu, druhá strana užívá stejná přídavná jména v odsudku.
Důvod leží hluboko v podstatě divácké zkušenosti. Někdo si jde do kina „odfrknout“, zapomenout na práci, život, v podstatě využít fabulační síly filmu a nechat si jeho obrázky vypálit do bezprostřední paměti. Jiný divák naopak kvůli prázdnu v hlavě může mít pocit, že nemělo smysl do kina chodit. Jedná se o zjednodušené hyperboly, které však užitečně postihují skutečnost: typicky konzervativnější divák (např. takový, jakého si představuje člen České filmové a televizní akademie, když vyšle Všechno bude za oceán) z kina raději odejde, než aby byl otřesen: funkci kina spatřuje v zapomění. Na čemž není nic špatného; chybou je myslet si, že by všechny filmy měly být „ušity na míru“ takovému divákovi. Proto je divácké přijetí Domestika rozpačité, což podtrhuje jeho důležitost.
Dějově je celovečerní debut Adama Sedláka jednoduchý. Domestik nemate, nevysmívá se, naopak: odměňuje diváka, který přetrpí, co se děje na plátně, a pomáhá mu svým jak. Formu Sedlák od Semestru vybrousil pro plátno, Domestik tak řeže do živého. Každá proprieta má v obraze své místo, obrazový i zvukový střih šlapou jako rotoped. Neméně se do bahna témat, které Sedlák rozepsal, noří i herci: režisér si vystačí se čtyřmi, ústřední dvojce, Šarlota a Roman (Tereza Hofová a Jiří Konvalinka), fyzicky zpodobňuje to nejtemnější, co lze v náznacích budoucnosti 21. století vyslídit. A toho není málo.
Fascinující je v tomto ohledu lehkost, s jakou Sedlák kloubí všechny pozorované symptomy. Od společné večeře a řešení jídelníčku plynule přechází k tématu moci, nad sebou i nad druhými, zatímco po displejích běhají čísla a pod nohama hrdinů jezdí automatický vysavač. To vše je zastřešeno dvěma těly, těly lidí, kteří je berou jako prostředek čehosi vyššího. V konfrontaci s tolik promyšlenou fyzičností, sebedestrukcí a odhodlaností pak bledne nerozvedené téma Romanovy víry, která ve výsledku působí jako naroubovaný motiv. Lze ji vykládat jako učňovskou nápodobu nebo podtržení Romanovy touhy zvítězit, ale možná jde o podtržení zbytečné.
Tematická spletitost a tělesnost filmu jsou těmi hlavními důvody, proč diváka popadne závrať. Jak se u postavy vrcholového cyklisty nabízí, Sedlák zkoumá tělo, jeho ohýbání a přizpůsobování, a neváhá jít do extrémů. Fyzično se navíc přelévá z obrazu do zvuku a hudby. Dialogem zase naopak Domestik rozpitvává vztah manželů, nejprve z jedné, pak z druhé strany, přičemž nenabízí příliš hřejivých momentů. Navzdory chladu se scénář dokáže držet přirozenosti: Roman a Šarlota nejsou prázdnými nádobami plnými obsesí, ale naopak postavami z (tolik nepříjemného) masa a kostí, se všemi svými vrtochy a zvláštnostmi. Jejich vzájemné přizpůsobování, usilování a proměny jejich rolí (jakož i proměny moci) jsou těmi nejděsivějšími prvky filmu. Mazaný Sedlák též zúročuje „ukecanost“ Semestru, vyprávěného primárně skrze dialogy, a rozhovory osekává na minimum. I přes pár příliš očividných záměrů, jako je monolog lékaře-alkoholika, tak na minimálním poli (Domestik kameru „vyvenčí“ pouze jednou) vzniká maximální tření. To vše bez toho, aby film působil nepřístupně nebo roboticky.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) — Čímž se obloukem vracím k divácké zkušenosti. Je jasné, že Domestika nelze převychovat na „pohlazení po duši“. Přesto svou formou dává jasně najevo, že není filmem povýšeným či divácky nevděčným. Neprovokuje, ale naopak podobně jako závodník Roman jde pevně za svým cílem. Narozdíl od Romana však hraje fair play. Divák tak může odejít rozčarovaný, vyčerpaný, rozmrzelý: to vše je ale součástí předem neznámých pravidel. Přistoupí-li na ně, dostane se mu brilantní, pevně uchopená „tour de force“. Sedlák totiž ví, co chce: a není to ani bavit, ani vyloženě strašit, ale spíš poukazovat. Co na tom, že se přitom párkrát zvrací do umyvadla, když výsledkem je jasně červená cedule „STOP“?
napsal Lukáš Č.
