Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Káča, Carmen, Milada Horáková. Ale i nacisti, koncentrák, návrat Jana Amose Buřta či Berlínská zeď. Všechny tyhle pojmy lze protnout v jediné osobě: Soně Červené. Jak takové protnutí v režii Olgy Sommerové dopadlo?

2017

Sommerová hned zpočátku vymezuje rámec dokumentu: bude o Soně Červené, světoznámé operní pěvkyni, bude o ní, jejím silném hlase a její silné osobnosti. Ponese tedy dokument na zádech. Červená v hlavní roli tedy dostává napříč třemi natáčeními nejvíc prostoru, který spoluutváří, ne-li rovnou sama vytváří. V tom tkví první slabost filmu: nechává se vést přirozenou, dominantní a zkušenou dámou, kterou pokorně (jak se na životopisný dokument sluší a patří) vyslýchá. Všechna pokora i obdiv však zamezují hlubšímu hrabání se v minulosti. A to je škoda.

Minulost nepříjemná až intimní přitom probleskne slovy Červené hned několikrát. Ať už je to její strohý popis vztahu s oběma rodiči nebo úplně vynechané (těžko říct, jestli vystřižené) informace, divákovi jakož i tvůrkyni dokumentu musí být jasné, že máme co dočinění s osudem neobyčejným a upřímným, ale i důsledně zakamuflovaným. Pracovitá a energická Červená zkrátka před kamerou působí až příliš vyrovnaně. Úkolem dokumentu by mohlo být riskovat a dostat se takové vyrovnanosti pod kůži. Červená se odhodlává jen následovat: fasádu osobnosti nikdy neproráží.

I ono uctivé vyslýchání je však „kumšt“. A Olga Sommerová umí. Naroubovat osud Červené a její rodiny na soukolí dějin se koneckonců přímo nabízí. Scéna s půdorysem „takzvané české chalupy", kde v koncentračním táboře přežívala Sonina matka, nebo posezení s vínem U Malířů, kde se sklenkou červeného Červená loučila i se svým otcem, tak představují emoční uzly. Ty spolu s dobře vybranými archivními materiály šněrují nevýrazný portrét výrazné osobnosti do podoby dokumentu, který stojí za to vidět. Zvlášť, pokud divák stojící před kinem netuší, kdo a kým nějaká Soňa Červená je nebo byla.

LČ7