Premiéry, 25. srpen 2017 10:40Slušně uhránoRecenze filmu Po strništi bos (2017, 111', CZ)

RECENZE (LČ) — Na začátek hned rozuzlení: není to ani jedno. K čistému průšvihu chybí dvojitá porce nesmyslů a prkenných replik, k chvále zas méně obojího ve výsledném filmu. Kde zkrátka otec nestíhal, tam syn Jan musil zalepovat. Znát je to jmenovitě na scénáři. Ten psali oba společně: Zdeněk Svěrák poskytl knižní předlohu, koncipovanou coby vzpomínání na vlastní dětství, a vylazoval dialogy (v titulcích u scénáře tedy jeho jméno nenajdeme). Jan Svěrák si naopak po Ropácích nebo Kukym zase vyzkoušel, jak se mu píše. Bohužel, nedá se říci, že by otcův cit pro jazyk zdědil úplně. Několikrát se tak Ondřej Vetchý (tatínek), Tereza Voříšková (maminka) ale i veterán formátu Jana Tříšky potýkají s větami, které prostě "nejdou do huby".

Scénář tak hraje dvojí roli: vykupitelskou i záškodnickou. Tu první v případech, kdy hovoří malí kluci, teta malého Edy, sám protagonista a vypravěč Eda nebo prostě jakákoliv postava nazdařbůh, nikoliv za účelem posunout neposouvatelný příběh, postavený na vodě. V rozhovoru pro ČT Zdeněk Svěrák popisuje, jak musel knižní linku přepsat tak, aby měla "klenbu" nebo "oblouk". Další cizí zásahy do plynoucí řeči vesnice, plné obhroublostí, vtipu, zatvrzelosti i laskavosti, ale bolí. "Zamíchání karet" – jak také Svěrák proceduru nazval – neuškodilo, avšak ty nové, přimíchané, jsou samé plívy.

Na druhou stranu se mladí herci s klopýtavým textem i dobou dávno minulou poprali obstojně. Stejně tak vedení dětských představitelů – jak je v továrně Svěrák zvykem – nekolísá a podrží si svou uvěřitelnost až do konce. Co tedy s tou "klenbou", "obloukem", který chybí a zjevně si jej divák musí přimýšlet sám? Není to jen znamení, že stárnoucí mysl vzpomíná s láskou i na zdánlivě zbytečné střípky, jak nás učil třeba Fellini? Nakonec, jak Zdeněk Svěrák sám přiznává: bylo přeci třeba přepisovat, připisovat a vymýšlet hlavně pro potřeby filmového formátu. Jakožto divák jsem přitom neměl problém s často skloňovanou plytkostí nebo rovnou absencí příběhu. Ve Strništi se zkrátka musí naučit chodit a s tímhle filmem je to nastejno. Nejdřív se na něj kouká horko těžko, postupem času si však člověka získá. Ne úplně, ale získá.

Jednou z předností je krom zmiňované přirozenosti mluvy i téma prostupující napříč celým vzpomínáním. Po strništi bos si neklade za cíl pojednávat o hrdinství nebo přikrášleně dobrotivém venkově; naopak ukazuje poměry v celém světle. Ústředním motivem je přitom odpuštění ve smyslu ryze křesťanském ("jakož i my odpouštíme našim viníkům"), ale i volnějším. A ještě víc než o odpuštění se tu jedná o neschopnost odpouštět. Hanba, kolektivní vyhnanství a aura zla přiřknutá bratru Edova tatínka, kterému se trochu nešťastně přezdívá "Vlk" (Oldřich Kaiser), z něj činí pomyslný střed Edova – i divákova – zájmu. Kaiserův hrubý, mozolnatý chlap si v každé scéně právem krade prostor pro sebe. Zejména scény týkající se přímo popsaných či gesty vyjádřených vztahů ostatních členů rodiny k němu patří k tomu nejlepšímu z celého filmu.☞ PINBACKER