Šedesátky, láska jako trám, boxer a vobyčejná holka: to zní jako nová vlna! A že on je Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho ještě černobílej? Narozdíl od rozvolněných „formanovských trapností“ je ale nový finský film příjemným, ale až příliš umírněným zážitkem.
RECENZE (LČ) — Když se režisér Juho Kuosmanen v roce 2011 setkal se skutečným Ollim Mäkim, bývalý boxer i přes pokročilou Alzheimerovu nemoc vzpomínal na onen důležitý srpnový den, jako by to bylo včera. Měl nastoupit proti neporaženému šampionovi v lehké váze z Ameriky, profesionálovi, který každého druhého soupeře vyřídil knokautem. K tomu se naopak Olli – „pekař z Kokkoly“, jak se lidovému hrdinovi přezdívalo – zřídkakdy uchyloval. Právě dobráctví a nenucenost jsou dvě vlastnosti, které určují i filmového Olliho. Herec Jarkko Lahti navíc do lakonických boxerských výrazů přihazuje neméně důležitou bezradnost.
Při zmíněném vzpomínání skutečný sportovec režisérovi prozradil, že se opravdu jednalo o jeho nejšťastnější den. Originální název tak divákovi předkládá stejný rébus, s jakým se musel Kuosmanen poprat: jak složit obraz ze sportovních novin a lidskou osobu se všemi slabostmi? Ve výsledku mu jde takový portrét snadno, už díky třem klíčovým hereckým výkonům (Olli, trenér Eera Milonoffa, Oona Airola jako „ta pravá“ Raija). Ale i kvůli možná až příliš jednoduchému jádru filmu Nejšťastnější den nenabízí nic, co bychom jinde neviděli.
HODNOCENÍ (LČ) —
Nejšťastnější den je fajn v tom, že šampiona zbavuje aureoly: trénink i osobnosti všech zúčastněných ukazuje v tom nejšedivějším světle. Zároveň ale nenabídne důraznější odklon od toho, jak všední život snímá. Krom jedné, dvou vypjatých scén nestrhává, nechce strhnout, a ani nemá proč. Přesah i celková myšlenka se tak smrskávají na minimum, které je hezké, ale je ho zkrátka málo.
napsal Lukáš Č.
