Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Šedesátky, láska jako trám, boxer a vobyčejná holka: to zní jako nová vlna! A že on je Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho ještě černobílej? Narozdíl od rozvolněných „formanovských trapností“ je ale nový finský film příjemným, ale až příliš umírněným zážitkem.

Bez vítězů a poraženýchrecenze napsal

Lukáš Červený

dne 4/3/2017

Když se režisér Juho Kuosmanen v roce 2011 setkal se skutečným Ollim Mäkim, bývalý boxer i přes pokročilou Alzheimerovu nemoc vzpomínal na onen důležitý srpnový den, jako by to bylo včera. Měl nastoupit proti neporaženému šampionovi v lehké váze z Ameriky, profesionálovi, který každého druhého soupeře vyřídil knokautem. K tomu se naopak Olli – „pekař z Kokkoly“, jak se lidovému hrdinovi přezdívalo – zřídkakdy uchyloval. Právě dobráctví a nenucenost jsou dvě vlastnosti, které určují i filmového Olliho. Herec Jarkko Lahti navíc do lakonických boxerských výrazů přihazuje neméně důležitou bezradnost.

Při zmíněném vzpomínání skutečný sportovec režisérovi prozradil, že se opravdu jednalo o jeho nejšťastnější den. Originální název tak divákovi předkládá stejný rébus, s jakým se musel Kuosmanen poprat: jak složit obraz ze sportovních novin a lidskou osobu se všemi slabostmi? Ve výsledku mu jde takový portrét snadno, už díky třem klíčovým hereckým výkonům (Olli, trenér Eera Milonoffa, Oona Airola jako „ta pravá“ Raija). Ale i kvůli možná až příliš jednoduchému jádru filmu Nejšťastnější den nenabízí nic, co bychom jinde neviděli.
© 2016 MUBI

Ono jádro se – stejně jako svět sportovních klání – týká falešných představ a vložených nadějí. Jak podotkne Raija směrem k Ollimu spěchajícímu na autobus zpět do Helsinek: „Pokud někoho zklameš, zklameš jenom jejich představy. A ty nejsou tvoje starost.“ Celé drama tak vlastně dramatem není a závěr prostý napětí jen dovršuje klidné tempo přes míru klidného snímání. Pocity diváků v kině tak neodpovídají pocitům v hledišti stadionu, protože ten Olli dávno opustil a on i film se soustředí na něco úplně jiného.
Nejšťastnější den je fajn v tom, že šampiona zbavuje aureoly: trénink i osobnosti všech zúčastněných ukazuje v tom nejšedivějším světle. Zároveň ale nenabídne důraznější odklon od toho, jak všední život snímá. Krom jedné, dvou vypjatých scén nestrhává, nechce strhnout, a ani nemá proč. Přesah i celková myšlenka se tak smrskávají na minimum, které je hezké, ale je ho zkrátka málo.

Hodnocení zbytku redakce: