O Trainspottingu se nejčastěji mluví jako o filmu kultovním. V půli devadesátek svým příjemným skotským humorem a postavami bez budoucnosti čeřil vody britské produkce: romantické komedie, sofistikovaná kostýmní dramata i morality varující mladistvé před užíváním návykových látek dostaly šlehu a půlitrem přes hlavu. Už proto je u pokračování T2 Trainspotting skepse na místě. Jde zběsilé tempo, surrealismus nebo bezcílnost udržet u postav, kterým už v prvním filmu docházely baterky?
RECENZE (LČ) — Předčasná odpověď je, že nejde. Sám režisér Danny Boyle v rozhovorech přiznává, že kolem románové předlohy Irvina Welshe s názvem Porno chodil jako kolem horké kaše. Nijak se ani netají obecným odporem k sequelům. Zatímco tedy jedničku Trainspottingu hned po přečtení označil za geniální a filmovou řečí tvarovatelný materiál, u Porna byla cesta k hotovému scénáři trnitá. Spolu s Welshem i scénáristou Johnem Hodgem navštívili různé lokace a vyzkoušeli různé postupy. Nejúspěšnější nakonec byla náhlá inspirace. Boyle obeslal původní ansámbl, začalo se točit a výsledek jde právě do kin.
Ten by šlo u jakéhokoliv filmu těžko ospravedlnit. Jeho zápletka založená na pomstě a babě se dá shrnout dvěma větami, nabídne několik vtipných zastávek, nostalgických flashbacků a propojení s jedničkou. A to je všechno. Druhý Trainspotting se po oživení zkrátka chová stejně jako jeho postavy: vzpomíná (dívá se) na sebe sama v televizi, nohy na skleněném stole, čtyřicátník po infarktu. Nejde ani o to, jak vyčpěle a nesoučasně protagonisté začínají působit: jejich myšlenkové pochody – podávané tak jemně, jak to jen Boyle dokáže – ale rozhodně patří víc universu filmu než realitě. To způsobuje zvláštní směs pocitů opovržení a smutku, ale i nezájmu. Balanc na pomezí nihilismu, rebelie, odstrašujících příkladů i karikatury se zkrátka vyčerpával už minule. Teď není funkční vůbec.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) — V případě T2 dochází k dokonalé recyklaci nebo spíše resuscitaci staré zápletky. Výsledný tvar sice dýchá, ale na kopec jedničky nevyběhne ani omylem. Spíš naopak: kult Trainspottingu zpětně nahlodává tím, jak se chlubí postavami bez cíle a vnitřní změny, postavami, které – stejně jako film – vzpomínají na fotbalisty z devadesátek i první dávku, jako by to bylo včera. Nebylo. A už ani být nemůže.
napsal Lukáš Č.
