Předčasná odpověď je, že nejde. Sám režisér Danny Boyle v rozhovorech přiznává, že kolem románové předlohy Irvina Welshe s názvem Porno chodil jako kolem horké kaše. Nijak se ani netají obecným odporem k sequelům. Zatímco tedy jedničku Trainspottingu hned po přečtení označil za geniální a filmovou řečí tvarovatelný materiál, u Porna byla cesta k hotovému scénáři trnitá. Spolu s Welshem i scénáristou Johnem Hodgem navštívili různé lokace a vyzkoušeli různé postupy. Nejúspěšnější nakonec byla náhlá inspirace. Boyle obeslal původní ansámbl, začalo se točit a výsledek jde právě do kin.

A člověk by čekal, že v sázce bude pověst původního Trainspottingu. Druhé díly (až na čestné výjimky) umí nadělat více ostudy než nostalgie. V případě “Té dvojky” ale Boyle sází na tak jemné odkazy a pomrkávání, že se nikdo ani urazit nestihne. Chyba vězí jinde a lze k ní dojít otázkou: na čem je vlastně pověst Trainspottingu, která ho vždy předchází (a dost možná i převyšuje), postavena? Jsou to charaktery jako Begbie, Spud, McGregorův Renton a Sick Boy? Šokující momenty ze světa feťáků, jako je smrt kojence nebo předávkování Tommyho? Soundtrack s Iggy Popem a Underworld? Určitě: tyhle tři složky původní Trainspotting v zásadě tvoří a udržují pohromadě. Udržují natolik, že si vachrlaté dějové linky s drogovým obchodem a loupežnou zradou kamarádů divák ani nevšimne. Jak lze tušit, největším úskalím pokračování jsou opisy (nezměněných) postav a děje.
Ten by šlo u jakéhokoliv filmu těžko ospravedlnit. Jeho zápletka založená na pomstě a babě se dá shrnout dvěma větami, nabídne několik vtipných zastávek, nostalgických flashbacků a propojení s jedničkou. A to je všechno. Druhý Trainspotting se po oživení zkrátka chová stejně jako jeho postavy: vzpomíná (dívá se) na sebe sama v televizi, nohy na skleněném stole, čtyřicátník po infarktu. Nejde ani o to, jak vyčpěle a nesoučasně protagonisté začínají působit: jejich myšlenkové pochody – podávané tak jemně, jak to jen Boyle dokáže – ale rozhodně patří víc universu filmu než realitě. To způsobuje zvláštní směs pocitů opovržení a smutku, ale i nezájmu. Balanc na pomezí nihilismu, rebelie, odstrašujících příkladů i karikatury se zkrátka vyčerpával už minule. Teď není funkční vůbec.