Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Po několika žánrovkách se Martin Scorsese znovu pustil do svého druhu také žánru a pomyslnou trilogii Last Temptation of Christ (1988), Kundun (1997) završil dlouho připravovaným Silence. Jakkoliv se tyto tři snímky navzájem tematicky podobají, mají stejně tak mnoho společného s ostatními filmy ve Scorseseho filmografii. Kde tedy hledat zakopaného psa, a že je u nejnovějšího Silence takových psů v podobě náboženských otázek nemálo? V precizním vizuálu? Ještě preciznější knižní předloze Šúsaku Endóa? Snazší nápověda se skrývá už v úvodních titulcích.

Ticho jako odpověďrecenze napsal

Lukáš Červený

dne 22/2/2017

V jednom z rozhovorů Scorsese podotýká, že nemá rád, když titulky plýtvají časem vyprávění. “Když nevíte coby, hoďte prostě bílou na černou a sem s příběhem,” říká a v Silence tak i činí. Před objevením názvu je ale černá obrazovka doprovázena zvukovou stopou přírody nabírající na intenzitě. Jakmile je tu název, ruch se přetíná a nastupuje ticho. Různé druhy ticha a mlčení pak utváří propracovanou strukturu filmu.

První, od zmíněných titulků až po závěr všudypřítomné ticho, je ticho zvukové, respektive ticho hudební složky. Hudba zřídkakdy zazní, natož aby opanovala klíčové scény. Naopak – Scorsese volí nevlídný, diváka svým způsobem mučící způsob. Kde by patetický doprovod snadno vzbuzoval emoce, nenastupuje nic, co by situaci byť jen náladově podtrhlo. Když už několik tónů zazní, pak vždy pod ostatními zvuky, nikdy ne naopak.

Kromě této neustálé, palčivé absence hudby používá Scorsese ticha postav: tedy mlčení v samotném vyprávění. Například při setkání Rodriguese (Andrew Garfield) s Ferreirou (Liam Neeson) z úst prvního zazní zoufalá věta “Řekněte cokoliv!”. Ta patří nejen bývalému duchovnímu učiteli, ale i samotnému Bohu. Bůh sice promluví skrze fumie, Ježíšova vyobrazení Japonci využívaná k odhalení křesťanů, činí tak však pouze v Rodriguesově vyprávění. Tento subjektivně utvořený svět mladého, věřícího člověka – svět neochvějně založený na Písmu svatém, přikázáních, ale i dopisech posílaných zpět do Portugalska – se postupem tříští o útesy skutečného Japonska. To oběma jezuitům nepřináší klid a ticho, ale neustálý ševel ptactva, cizí jazyk, nářky lidí (trpících i kvůli nim), hlučení moře a tak dále. Boží ticho je navíc v přímém kontrastu s Garupeho (Adam Driver) a Rodriguesovou touhou hlásat. Od počátku se musejí skrývat, od počátku ztrácí vlastní víru místo jejího šíření.

Třetím mlčením je pak mlčení režisérské. Scorsese na place údajně žádal naprosté soustředění a tedy i klid: členové štábu spolupracujícího na Silence tedy neváhali označovat přípravy k točení i samotné sjíždění scén za meditativní. Podobně probíhalo vedení herců: Andrew Garfield a Adam Driver byli zaskočeni přístupem, kdy jimi obdivovaný režisér nediktoval, jakým způsobem mají hrát, ale naopak se s nimi radil.
Ze strany Scorseseho ale přichází ještě jedno mlčení, prolomené snad jen úplně posledním detailem. Toto ticho se týká vznesených otázek víry a obecně otázek, které Silence předkládá jako film. Snad na žádnou neexistuje jednoznačná odpověď. Jakým je kupříkladu slaboch Kičidžiró křesťanem? Dobrým, špatným, anebo vůbec žádným? Co vede jednoho kněze, aby se vrhl do vln, zatímco druhý nalézá podezřelý klid? Z čeho vyvěrá toto Rodriguesovo smíření, je-li vůbec smířením? Je inkvizitor Innoue zlý trýznitel, nebo je jen racionálně uvažující člověk? Co křesťanství v Japonsku? Jakou mělo hodnotu, jaký účel, jakou podobu? K čemu všechno to utrpení? Těžké otázky. A v odpověď jenom mlčení.

Hodnocení zbytku redakce:

AH
7
Důkladný shrnutí celoživotní tvůrčí pouti a vztahu k duchovnu, audiovizo-žužu plus tichý postoje k prvnímu nazareťákovi.