Premiéry, 25. leden 2017 13:33 aktualizováno 12. červenec 2017 00:20Prolínání namísto rekonstrukce: skutečná i fiktivní Jacqueline KennedyováRecenze filmu Jackie (2016, 95', CL/US)
Prezidentská limuzína zpomaluje, prezident Kennedy mává – jen sto filmových políček jej dělí od dvou osudných výstřelů... Takzvaný „Zapruderův film“ viděl chtě nechtě každý. Jediný barevný záběr má dodnes moc atentát oživovat, a to včetně ahistorických skutečností, mezi které patří otázky po běžných, lidských reakcích zúčastněných: jak bylo Jacqueline Kennedyové, když jí krev tekla po růžovém kostýmu, jak se cítil guvernér Connally po prvním výstřelu? A co diváci nebo ostatní ve vozech prezidentské kolony? Jackie s Natalie Portman nepředstavuje ani tak odpověď na první z těchto dotazů jako spíš působivou skládanku, portrét ženy, která stanula příliš blízko tragické dějinné události.
RECENZE (LČ) — Osobnost Kennedyové, kterou tvůrci slepují z existujících i neexistujících záznamů, přitom uniká rychlému odsudku stejně, jako skutečná „Jackie.“ Mýtus Kennedyů napomáhala vytvořit média dávno před atentátem: Jackie například přímo cituje dokument A Tour of the White House with Mrs. John F. Kennedy, kterým se veřejnosti poprvé „otevřely“ všechny místnosti Bílého domu. Nejde ale jen o rekonstrukci černobílých záběrů: obnažen je celý proces zahrnující kameramany, poradce, plánování natáčení či dlouholetou kamarádku Nancy Tuckerman (Greta Gerwig), která Kennedyové mimo záběr připomíná, kdy se usmívat do kamery a kdy ukázat na který kus nábytku. Lincolnova ložnice, oválná pracovna i obyčejná místnost pro hosty přitom nejsou jen věrně zhotovenými dekoracemi. Na jejich důležitost v životě Kennedyových Jacqueline sama poukazuje, když vypráví o vdově po Abrahamu Lincolnovi anebo když někomu uděluje lekci z americké historie.
Především proto, že se chilský režisér Pablo Larraín spolu se scénáristou Noahem Oppenheimerem rozhodli spojit realitu s fikcí právě v momentech, jako je tento. Kennedyová novináři hned zkraje vysvětluje, že rozhovor bude podléhat jejím pravidlům. Prohlášení o Kamelotu je vykonstruovanou frází, která sice dává vzpomenout na manžela a jeho oblíbenou písničku z muzikálu, zároveň ale představuje tu tvář Kennedyové, kterou několikrát odvrátí a kterou veřejnost nesmí vidět. Mýtus JFK jako muže plného ideálů je pro ni v tuto chvíli důležitější než osobní výpověď. Sebe odsouvá do pozadí; v momentech, jako byla rychlá předávka moci Lyndonu B. Johnsonovi nebo neúspěšné vyptávání se na podrobnosti střelby, filmová Kennedyová pochopila, nakolik pozbyla důležitosti. Paní Kennedyová ze záznamů i z výsledného článku tedy není úplná: k dobře vychované první dámě je třeba připojit otřesenou mysl, kterou při smyslech udržuje sklenice a cigareta, ale i cílevědomou, břitkou studentku historie. A filmová řeč se k takovému propojení hodí více než jakákoliv jiná.
HODNOCENÍ (LČ) — Prolnutí dobového záběru davu v odraze skla okénka a tváře Natalie Portman jako Jacqueline Kennedyové uvnitř vozu asi nejlépe vystihuje promyšlenost i náladu filmu. Jackie se správně zdráhá servírovat očividné, všem známé drama, které disonantní podkres Micy Levi odsouvá a odsouvá, dokud nepřijde: a v momentě, kdy „znovu“ dojde ke střelbě a dramatické jízdě se zakrvaveným tělem v náručí, film naplno odkrývá, proč má smysl natáčet filmy o historických událostech či postavách minulosti. Je to třeba právě pro onu schopnost nejprve vytyčit rozdíly mezi realitou a fikcí a pak je smýt.
Hrají Natalie Portman (Jackie Kennedy), Peter Sarsgaard (Bobby Kennedy), Greta Gerwig (Nancy Tuckerman), Billy Crudup (novinář), John Hurt (kněz), a další
Hodnocení zbytku redakce:
8
AH — Larraín je nyní již oficiálně v mym nejostřejším hledáčku + Mica Levi, která udělala jeden z nejzajímavějších soundtracků poslední doby. Mnohovrstvý, promyšlený, důkladně provedený, samozřejmý ambice zlatejch plešounů. Camelot!