Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Prezidentská limuzína zpomaluje, prezident Kennedy mává – jen sto filmových políček jej dělí od dvou osudných výstřelů... Takzvaný „Zapruderův film“ viděl chtě nechtě každý. Jediný barevný záběr má dodnes moc atentát oživovat, a to včetně ahistorických skutečností, mezi které patří otázky po běžných, lidských reakcích zúčastněných: jak bylo Jacqueline Kennedyové, když jí krev tekla po růžovém kostýmu, jak se cítil guvernér Connally po prvním výstřelu? A co diváci nebo ostatní ve vozech prezidentské kolony? Jackie s Natalie Portman nepředstavuje ani tak odpověď na první z těchto dotazů jako spíš působivou skládanku, portrét ženy, která stanula příliš blízko tragické dějinné události.

Prolínání namísto rekonstrukce: skutečná i fiktivní Jacqueline Kennedyovárecenze napsal

Lukáš Červený

dne 25/1/2017

Osobnost Kennedyové, kterou tvůrci slepují z existujících i neexistujících záznamů, přitom uniká rychlému odsudku stejně, jako skutečná „Jackie.“ Mýtus Kennedyů napomáhala vytvořit média dávno před atentátem: Jackie například přímo cituje dokument A Tour of the White House with Mrs. John F. Kennedy, kterým se veřejnosti poprvé „otevřely“ všechny místnosti Bílého domu. Nejde ale jen o rekonstrukci černobílých záběrů: obnažen je celý proces zahrnující kameramany, poradce, plánování natáčení či dlouholetou kamarádku Nancy Tuckerman (Greta Gerwig), která Kennedyové mimo záběr připomíná, kdy se usmívat do kamery a kdy ukázat na který kus nábytku. Lincolnova ložnice, oválná pracovna i obyčejná místnost pro hosty přitom nejsou jen věrně zhotovenými dekoracemi. Na jejich důležitost v životě Kennedyových Jacqueline sama poukazuje, když vypráví o vdově po Abrahamu Lincolnovi anebo když někomu uděluje lekci z americké historie.
© Stephanie Branchu 2016, Fox Searchlight Pictures

Hlavní rámec příběhu tvoří vznik článku „For President Kennedy: An Epilogue.“ Časopisu Time jej na základě rozhovoru s Jacqueline Kennedyovou dodal Theodore H. White (skvělý Billy Crudup). Whiteovy sotva čitelné zápisky z rozhovoru – pořízeného jen týden po atentátu na popud Kennedyové – jsou k dispozici na stránkách JFK library zde. Článek samotný kvůli exkluzivitě White diktoval svým nadřízeným po telefonu; když přitom odmítali zahrnout závěrečnou zmínku o Artušově Kamelotu, Kennedyová si vymínila, aby byla její slova ocitována přesně. Přesto ve filmu věta „There will never be another Camelot“ nezní tak úplně autenticky. Proč?

Především proto, že se chilský režisér Pablo Larraín spolu se scénáristou Noahem Oppenheimerem rozhodli spojit realitu s fikcí právě v momentech, jako je tento. Kennedyová novináři hned zkraje vysvětluje, že rozhovor bude podléhat jejím pravidlům. Prohlášení o Kamelotu je vykonstruovanou frází, která sice dává vzpomenout na manžela a jeho oblíbenou písničku z muzikálu, zároveň ale představuje tu tvář Kennedyové, kterou několikrát odvrátí a kterou veřejnost nesmí vidět. Mýtus JFK jako muže plného ideálů je pro ni v tuto chvíli důležitější než osobní výpověď. Sebe odsouvá do pozadí; v momentech, jako byla rychlá předávka moci Lyndonu B. Johnsonovi nebo neúspěšné vyptávání se na podrobnosti střelby, filmová Kennedyová pochopila, nakolik pozbyla důležitosti. Paní Kennedyová ze záznamů i z výsledného článku tedy není úplná: k dobře vychované první dámě je třeba připojit otřesenou mysl, kterou při smyslech udržuje sklenice a cigareta, ale i cílevědomou, břitkou studentku historie. A filmová řeč se k takovému propojení hodí více než jakákoliv jiná.
© Stephanie Branchu 2016, Fox Searchlight Pictures

Není třeba zmiňovat dobře odvedenou práci Natalie Portman: její dikce i přízvuk naprosto odpovídají skutečnosti. Jak sama podotkla v rozhovoru, podařilo se jí během poslechu dobových záznamů objevit takové podrobnosti, jako utajované sklony k pití, prozrazené ledem cinkajícím ve sklenici. „Jackie“ v jejím podání má navíc daleko ke karikatuře, která by pozvolnému tempu řetězících se dialogů tolik škodila. I díky tomu může uprostřed stanout tvůrčí vize, která sice předvídatelně ustanovuje atentát těžištěm zobrazovaných událostí (před i po), vyhýbá se ale suché rekonstrukci nebo patosu. Larraínova Jackie je díky tomu decentní portrét osobnosti stejně dobře, jako zachycení události z pohledu konkrétní osoby.
Prolnutí dobového záběru davu v odraze skla okénka a tváře Natalie Portman jako Jacqueline Kennedyové uvnitř vozu asi nejlépe vystihuje promyšlenost i náladu filmu. Jackie se správně zdráhá servírovat očividné, všem známé drama, které disonantní podkres Micy Levi odsouvá a odsouvá, dokud nepřijde: a v momentě, kdy „znovu“ dojde ke střelbě a dramatické jízdě se zakrvaveným tělem v náručí, film naplno odkrývá, proč má smysl natáčet filmy o historických událostech či postavách minulosti. Je to třeba právě pro onu schopnost nejprve vytyčit rozdíly mezi realitou a fikcí a pak je smýt.

Hodnocení zbytku redakce:

AH
8
Larraín je nyní již oficiálně v mym nejostřejším hledáčku + Mica Levi, která udělala jeden z nejzajímavějších soundtracků poslední doby. Mnohovrstvý, promyšlený, důkladně provedený, samozřejmý ambice zlatejch plešounů. Camelot!