Odysea totiž příznačně začíná in medias res a úvodní sekvence dostává význam v závěru, kdy už je Cousteauova postava ověšena kontroverzí z jedné a sympatiemi z druhé strany. Tvůrci jako by se nemohli rozhodnout: budeme zpracovávat i stinné stránky života, tedy ukazovat velikána jako marnotratného snílka, sukničkáře, dobyvatele? Nebo jen vzbudíme divácké sympatie jakýmkoliv způsobem? Ve výsledku film nabízí všechno: a o to polovičatěji.
Cousteau takový, jaký je v Odysee, proto logicky přestává držet pohromadě. V jednu chvíli je starostlivý otec, v další bezohledný egoista. Zůstává přesto milován, a je-li synem Phillippem zavrhnut, pak jenom proto, aby k sobě našli cestu. Z přístupu filmařů vyplývá, že skládají poctu legendě (některé záběry přímo odkazují na Zlatou palmou ověnčený Svět ticha), zároveň si však zachovávají možnost kritiky. Když se z mužného potapěče stává prošedivělý ochránce přírody, obrací se taková snaha proti nim a Cousteau se mění v karikaturu.
Podmořské záběry, vedlejší linky života bratří nebo osamění Simone Cousteauové (Audrey Tautou), to vše má ve struktuře příběhu své místo: osudy hlavního hrdiny však působí jako opisování životopisu bez jakékoliv invence s tím, že v jedné scéně vystupuje zavrženíhodný Cousteau a v druhé už jeho politování vzbuzující dvojče. Těchto několik tváří podmořského dobrodruha se nedaří složit v jedinou: místo, aby hrdina působil ploše, vyvolává tedy rozpaky.
