Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Rozhodnutí natočit biopic je zdánlivá sázka na jistotu: byl-li život dané osobnosti zajímavý, jak by mohl film o ní nudit? Přesto se většina životopisných snímků tříští o skály klišé ještě před vyplutím. Letošní Odysea je v tomto smyslu výjimkou a od počátku volí odlišný kurz: nepříjemnou otázkou však zůstává, nakolik všechny ty potapěčské, chlapácké i ekologické eskapády Žaka Kustóa drží pohromadě.

Velikán a sobec na jedné lodirecenze napsal

Lukáš Červený

dne 22/1/2017

Odysea totiž příznačně začíná in medias res a úvodní sekvence dostává význam v závěru, kdy už je Cousteauova postava ověšena kontroverzí z jedné a sympatiemi z druhé strany. Tvůrci jako by se nemohli rozhodnout: budeme zpracovávat i stinné stránky života, tedy ukazovat velikána jako marnotratného snílka, sukničkáře, dobyvatele? Nebo jen vzbudíme divácké sympatie jakýmkoliv způsobem? Ve výsledku film nabízí všechno: a o to polovičatěji.

Cousteau takový, jaký je v Odysee, proto logicky přestává držet pohromadě. V jednu chvíli je starostlivý otec, v další bezohledný egoista. Zůstává přesto milován, a je-li synem Phillippem zavrhnut, pak jenom proto, aby k sobě našli cestu. Z přístupu filmařů vyplývá, že skládají poctu legendě (některé záběry přímo odkazují na Zlatou palmou ověnčený Svět ticha), zároveň si však zachovávají možnost kritiky. Když se z mužného potapěče stává prošedivělý ochránce přírody, obrací se taková snaha proti nim a Cousteau se mění v karikaturu.

Podmořské záběry, vedlejší linky života bratří nebo osamění Simone Cousteauové (Audrey Tautou), to vše má ve struktuře příběhu své místo: osudy hlavního hrdiny však působí jako opisování životopisu bez jakékoliv invence s tím, že v jedné scéně vystupuje zavrženíhodný Cousteau a v druhé už jeho politování vzbuzující dvojče. Těchto několik tváří podmořského dobrodruha se nedaří složit v jedinou: místo, aby hrdina působil ploše, vyvolává tedy rozpaky.
A rozpačitá je i celá Odysea. Nešetří vynucenými emocemi, přitom nabízí hned několik pohledů do zákulisí slavné rodiny: objektivita se s živením mýtu očividně nesnese. Tvůrci lavírují tak dlouho, dokud nenaberou příliš vody. A i když se jim mnohdy daří zachytit působivé momenty, hlavní postava Cousteaua, kterou nad sebou nechali čnít, jim proklouzla mezi prsty stejně, jako soudržnost filmu.

Hodnocení zbytku redakce:

LK
2
Těžko snesitelný film, jehož hlavním hrdinou asi možná ani není Jacques Cousteau, ale generický špatný otec, co náhodou vynalezl akvalung.