Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Když v srpnu minulého roku tragicky zahynul jeden ze synů Nicka Cavea, nikdo nečekal, že nové album přijde už letos. Nejen to: po celém světě jej osmého září doprovodilo zvláštní promítání 3D dokumentu One More Time With Feeling. Název sám napovídá, že v něm půjde o city, zatímco nešťastná událost věstila ty negativní. Tak proč se publikum v sále smálo?

Opatrně volená slova i nábytek přibitý hřebíkyrecenze napsal

Lukáš Červený

dne 10/9/2016

Cave totiž staví předpoklady na hlavu a režisér Andrew Dominik mu svou dekonstrukcí formy notně pomáhá. Není dokument jako dokument: od 20,000 Days on Earth, předešlého portrétu Caveovy tvorby a jakéhosi fikčního vhledu do všedního života alternativní hvězdy se přitom změnilo mnohé. Zůstává hudba, Warren Ellis & the Bad Seeds a Caveův šamanský overdub napěchovaný filozofováním. Co se změnilo je obsah těchto úvah: stále se jedná o zápisky z Caveova notesu či bezprostřední myšlenky, oproti striktnímu scénáři 20,000 Days on Earth se ale objevuje porce nadhledu a celkový pocit vyjádřený Cavem jako "proč tohle sakra děláme?"
© 2016 Aerofilms

Už od Nebe nad Berlínem Wima Wenderse přitom Cave dokazoval, že hudba v jeho podání umí být i podmanivě vizuální. Dominik jako režisér tak má zdánlivě z poloviny hotovo: natáčí s chodícím charisma, o životě po traumatu se stále nově promlouvající hudbou. Přesto mohl udělat hned několik chybných kroků.

Jeho rozhodnutí postavit dokumentaristickou část i na reflexi dokumentování jako takového se ale ukázalo být správným a zároveň umírněně realizovaným. Digitální kamera na druhou stranu příliš okatě demonstruje, co všechno umí. Opravdu silná stránka Dominikovy režie je přitom klipařina: doprovodit osm skladeb z alba Skeleton Tree se mu daří profesionálně a osobitě. Zachycuje přitom Caveovo vyčerpání a třesoucí se hlas stejně jako životní energii, kterou vkládá do písní i na skládání se podílející Ellis s ostatními spoluhráči. Dva padesátníci máchající rukama nikdy nepůsobili podmanivěji.
© 2016 Aerofilms

V jednotlivých rozhovorech se přitom odkrývá úplně jiná stránka filmu, a sice humor. Na jedné lodi se ocitá první, tklivá a naléhavá píseň "Jesus Alone" a Caveova žena Suzie chronicky přesouvající nábytek v bytě. Cave vtipkuje i sám o sobě, ptá se spoluhráčů na svůj účes nebo shazuje celou ideu dokumentu. To nebrání tomu, aby ve vzduchu visela tragédie syna Arthura: pytle pod očima a slzy na krajíčku ale právě díky tomu nezapůsobí ani jednou sentimentálně. Cave si soukromí střeží a jeho žena ještě víc. Nejemotivnější scénu pak Suzie začne příkazem sama k sobě: "Nebreč." Vystihuje tím jak zdrženlivost, kterou Dominik u Cavea postupně odbourává v průběhu dokumentu, tak závažnost celé zkušenosti, která se vepsala do života rodičů.
V černobílém hávu o černých událostech a přesto s lehkostí. "Řekli jsme si se Suzie, že budeme šťastní," říká ke konci One More Time With Feeling Nick Cave. Úplně poslední sekundy přitom zabírají útes, přes jehož okraj Arthur Cave spadl. Když pak v titulcích slyšíme cover "Deep Water" Marianne Faithfull, kde na klavír hraje otec a oba synové-dvojčata zpívají, těžko se ubránit dojmu, že tentokrát to skutečně bylo "ještě jednou s citem". Ten je přitom Dominikem přiblížen tak opatrně, jak to jen jde. Cave se i díky této intimitě ocitá – jak sám poznamenává – bez frází, uprostřed situace, kterou nelze uchopit jednou větou. O to spíš ji uchopit pomáhá hudba, která dokumentu dává konečný tvar a smysl.

Hodnocení zbytku redakce:

Karta filmu

One More Time with Feeling

One More Time with Feeling
GB 2016
dokumentární 112'
premiéra v kinech 8/9/2016 – Aerofilms
7/9/2016 na 73rd La Biennale di Venezia


trailer 1