Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Sači, Jošino a Čika žijí samy ve velkém domě se zahradou, kde košatou švestku česala už jejich babička. Do života jim vstoupí Suzu, sestra čtvrtá a nejmladší. Zní to více jako Čechov nebo Bergman: a Naše malá sestra (v originále Umimači diary, “deník z přímořského městečka”) se skutečně podobá hned několika neasijským počinům. Typický mezinárodní festivalový snímek? Ne úplně. Čím přesně zůstává Naše malá sestra půvabně lokální a svá?

Co mají společného Tři sestry, Woody Allen a kuchařka mořských specialit?recenze napsal

Lukáš Červený

dne 30/8/2016

Za prvé citlivou režií. Zkušený Hirokazu Koreeda dětské i dospělé herce a herečky vede s přehledem. Táhlé snímání statických scén vyvolává pocit vyrovnanosti: tomu zřejmě napomohla i grafická podoba předlohy. Film prakticky nikam nesměřuje: jeho dějová linka začíná a končí sesterským sbližováním a rýsováním jednotlivých charakterů s filozofickým přesahem. Toho je tak akorát a vyplývá z rozhovorů, míst a vyjevených pohnutek. Ale také z jídla.

To sehrává v Naší malé sestře nezastupitelnou roli a jestli je něco zjevným rysem asijské kultury, je to právě vztah k jídlu. Postavy se setkávají doma u stolu či v bistru, nakládají společně švestkové víno anebo z moře loví malé bílé, na chleba roztíratelné rybičky. Právě víno z nezralých švestek (umešu) se stává spolu s rybičkami pojítkem přítomných dětí s rodiči a prarodiči. Sestry vzpomínají a rozjímají jednotlivě i společně: malá Suzu přitom sehrává důležitou roli nové postavy, spolu s níž se divák seznamuje s dynamikou vztahů v domácnosti. Na povrch přirozeně vyplavou i nějaká ta tajemství – Koreeda však neopouští svůj post zenově vyrovnaného pozorovatele a emoce divák dosadí vždy sám.
© 2015 Akimi Yoshida, FUJI TELEVISION NETWORK INC.

Což je svým způsobem výjimečné a celý snímek to povyšuje z vypravování na portrét života čtyř samostatných žen s univerzálním přesahem. Pozitivně zvláštní je i práce s mužským elementem: po freudovsku se vlastní zápletka odvíjí od smrti otce všech sester. Důležitější než jednotlivé postavy a jejich někdy přílišně typizované rysy jsou vztahy mezi nimi. V tomto ohledu připomene Koreedova adaptace netradiční Interiors Woodyho Allena. Způsoby života i způsoby přemýšlení se rozchází, ale protínají zároveň. Vybroušenost scénáře se skrývá v jednoduchosti a schopnosti zachytit všednost se vší prachobyčejností, magií i hořkostí. Nebýt místy patetického hudebního podkladu, byly by všechny tři aspekty v Naší malé sestře zachyceny dokonale.

Stejně jako jídlo je důležitá i přírodní scenérie obklopující přímořské městečko Kamakura. Jízda na kole alejí růžových sakur či výlety za výhledem reflektují svázanost člověka s okolím. Rám dveří, na kterém je vyznačeno, jak sestry rostly (a kam přibyde i Suzuina značka) pak zastupuje starý dům a prodchnutost minulého s přítomným. Švestkové víno nakládané babičkou, schované pod podlahou, spojuje dvě generace stejně jako bílé rybičky v bistru, kam rád chodíval otec, nebo kari z mořských plodů, které vařila lenivá matka.
© 2015 Akimi Yoshida, FUJI TELEVISION NETWORK INC.

Stejně tak film spojuje postavy s minulostí. Vzpomínky se vynořují v rámci činností a promluv. Skrze rozhodnutí se pak sestry přibližují dilematům rodičů a spatřují jejich složitost. Haruka Ayase v roli Sači, nejstarší ze sester, ztvárňuje silnou osobnost s největší náloží vzpomínek více než přesně. Její postava je navíc tou, která začíná nést břímě dospělosti naplno, zatímco si její mladší sestry Jošino a Čika ještě – každá po svém – užívají mládí. Koreeda posléze nechává vyplynout sblížení Sači s nově příchozí Suzu. Když obě sestry pochopí, jak moc si jsou podobné, je Suzu součástí rodiny stejně, jako dříve vytěsňovaná témata. Dochází i k vypjatým scénám, kde se vztahy na moment obnaží: intimitu však Koreeda vkusně kočíruje a nikdy neodhalí více, než je třeba. Naše malá sestra tak ve výsledku bezpodmínečně vyžaduje hloubavého diváka, který v kině neusíná. Poslední otázkou zůstává, přináší-li film něco ryze nového: pod náporem jeho klidu smíseného s přiměřenou neprostupností je ale taková otázka zbytečná.
Euroamerická kritika může zuřivě googlit mono no aware, Naše malá sestra je ale víc komorní Woody Allen než Bašóovo haiku. Nechává si však něco z obojího: za ozvěny ryze japonského uvažování lze považovat myšlenkovou náplň filmu týkající se pomíjivosti, zobrazení přírody či zachycení jídla jako stěžejního bodu každého dne. Prim však hrají pocity a vztahy. Konkrétní se stává všeobecným a děti začínají chápat chyby svých rodičů. Slaný vánek Koreedovu loďku s hrdinkami kolébá, ale nerozhoupe. Lehounký náklad tak paradoxně donutí k meditaci, která trvá dlouho po plážové rozlučce.

Hodnocení zbytku redakce:


trailer 1