Za prvé citlivou režií. Zkušený Hirokazu Koreeda dětské i dospělé herce a herečky vede s přehledem. Táhlé snímání statických scén vyvolává pocit vyrovnanosti: tomu zřejmě napomohla i grafická podoba předlohy. Film prakticky nikam nesměřuje: jeho dějová linka začíná a končí sesterským sbližováním a rýsováním jednotlivých charakterů s filozofickým přesahem. Toho je tak akorát a vyplývá z rozhovorů, míst a vyjevených pohnutek. Ale také z jídla.
To sehrává v Naší malé sestře nezastupitelnou roli a jestli je něco zjevným rysem asijské kultury, je to právě vztah k jídlu. Postavy se setkávají doma u stolu či v bistru, nakládají společně švestkové víno anebo z moře loví malé bílé, na chleba roztíratelné rybičky. Právě víno z nezralých švestek (umešu) se stává spolu s rybičkami pojítkem přítomných dětí s rodiči a prarodiči. Sestry vzpomínají a rozjímají jednotlivě i společně: malá Suzu přitom sehrává důležitou roli nové postavy, spolu s níž se divák seznamuje s dynamikou vztahů v domácnosti. Na povrch přirozeně vyplavou i nějaká ta tajemství – Koreeda však neopouští svůj post zenově vyrovnaného pozorovatele a emoce divák dosadí vždy sám.
Což je svým způsobem výjimečné a celý snímek to povyšuje z vypravování na portrét života čtyř samostatných žen s univerzálním přesahem. Pozitivně zvláštní je i práce s mužským elementem: po freudovsku se vlastní zápletka odvíjí od smrti otce všech sester. Důležitější než jednotlivé postavy a jejich někdy přílišně typizované rysy jsou vztahy mezi nimi. V tomto ohledu připomene Koreedova adaptace netradiční Interiors Woodyho Allena. Způsoby života i způsoby přemýšlení se rozchází, ale protínají zároveň. Vybroušenost scénáře se skrývá v jednoduchosti a schopnosti zachytit všednost se vší prachobyčejností, magií i hořkostí. Nebýt místy patetického hudebního podkladu, byly by všechny tři aspekty v Naší malé sestře zachyceny dokonale.
Stejně jako jídlo je důležitá i přírodní scenérie obklopující přímořské městečko Kamakura. Jízda na kole alejí růžových sakur či výlety za výhledem reflektují svázanost člověka s okolím. Rám dveří, na kterém je vyznačeno, jak sestry rostly (a kam přibyde i Suzuina značka) pak zastupuje starý dům a prodchnutost minulého s přítomným. Švestkové víno nakládané babičkou, schované pod podlahou, spojuje dvě generace stejně jako bílé rybičky v bistru, kam rád chodíval otec, nebo kari z mořských plodů, které vařila lenivá matka.
Stejně tak film spojuje postavy s minulostí. Vzpomínky se vynořují v rámci činností a promluv. Skrze rozhodnutí se pak sestry přibližují dilematům rodičů a spatřují jejich složitost. Haruka Ayase v roli Sači, nejstarší ze sester, ztvárňuje silnou osobnost s největší náloží vzpomínek více než přesně. Její postava je navíc tou, která začíná nést břímě dospělosti naplno, zatímco si její mladší sestry Jošino a Čika ještě – každá po svém – užívají mládí. Koreeda posléze nechává vyplynout sblížení Sači s nově příchozí Suzu. Když obě sestry pochopí, jak moc si jsou podobné, je Suzu součástí rodiny stejně, jako dříve vytěsňovaná témata. Dochází i k vypjatým scénám, kde se vztahy na moment obnaží: intimitu však Koreeda vkusně kočíruje a nikdy neodhalí více, než je třeba. Naše malá sestra tak ve výsledku bezpodmínečně vyžaduje hloubavého diváka, který v kině neusíná. Poslední otázkou zůstává, přináší-li film něco ryze nového: pod náporem jeho klidu smíseného s přiměřenou neprostupností je ale taková otázka zbytečná.
