Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Celovečerní debut maďarského režiséra Lászla Nemese znovu – a jinak – otevírá téma Holocaustu. Jeho vize organizovaného i nepřehledného tábora smrti je nekompromisní a nenabízí vydechnutí. Nakolik si ale přísnost formy zadá s obsahem či celkem je podnětem k zamyšlení.

Tragédie jedince v Saul Fia coby průvodce chladným peklemrecenze napsal

Lukáš Červený

dne 1/3/2016

Už první dlouhý záběr dává tušit, že začíná něco nepříjemného, originálního, sugestivního. Podobně jako v krátkometrážním Türelem Nemes využívá rozostření – divák sleduje cosi, ale pořádně neví, co. Zmatení se rozptýlí ve chvíli, kdy záběr doslova vyplní Géza Röhrig v roli Saula Ausländera. A tak je to v průběhu jeho cesty, kterou ve filmu sledujeme. Kamera zabírá v ořízlém poměru 4:3 a buďto je přilepená na Saulova záda nebo přibližuje detail jeho obličeje. Statické záběry okolí jsou vyjímky. Protagonista je průvodce – pobíháme s ním peklem koncentráku a kam se otočí, tam je pozornost. Rozmazané detaily v pozadí a zvuky umírajících jsou frustrujícím dokladem o zúženém vnímání celé scény. Mnohdy se vše důležité děje prakticky mimo záběr – Nemes tak jednoznačně odkazuje k celému principu vyhlazovacích táborů, které by nebylo možno udržovat v chodu bez aparátu "obyčejných lidí."
© 2015 LaoKoon

Film je na sebe z hlediska nastíněné formy absolutně přísný. Dovoluje si jen minimální odchylky od stylu a žádný výdech. Kamera tak nemusí trestat jenom diváka (už samotný aspekt "zábavnosti" filmu o šoa je předmětem k zamyšlení), ale i obsah. Obrázek Auschwitz-Birkenau je v Saul Fia přesně chladný – režisér umně vykrojil největší zvěrstva, aby poukázal jen několika málo explicitními scénami na chlad a byrokratičnost, na kterých tábor stojí. Vězni ze Sonderkommanda, kam patří i Saul, jsou onou prodlouženou rukou, která se nejvíc zašpiní. Tahání mrtvol Maďarů z plynové komory pak možná není to nejhorší, co se ocitne na plátně. Mnohem víc nervy cuchá kašlání a dušení neviditelných, ještě živých Židů, házení popela do řeky, či kopání hrobů. Ve vzduchu nevisí jen hniloba, ale i blížící se smrt všech členů Sonderkommanda. Vztahy ve skupině i vztahy mezi vězni jsou naznačeny, o ostatních se ale dozvíme jen málo – Saul je střed obrazu i filmu. Mrtvý chlapec, kterého se zoufale snaží pohřbít za pomoci jakéhokoliv rabína, je pak základ tragédie, která pohání film kupředu; malé tragédie, která vrhá světlo na celkovou tragédii společnosti, jež tábory jako Auschwitz dopustila.

Pocity jsou tady jasné – klaustrofobie a zoufalé přihlížení probíhajícímu ději. Stejné pocity se dají přiřknout i Saulově postavě. V jeho situaci červeným X na zádech označkovaného kusu dobytka, který brzo přijde na řadu, je ale třeba započítat i vykolejení. Saul se po marných, lidskými životy vykoupených snahách pohřbít "syna" nevzdává a přichází o rozum i pud sebezáchovy. Na druhou stranu – jaká sebezáchova je v táboře smrti možná? Režisér se noří do své formy nejzodpovědněji a v dlouhých, pečlivých, i záměrně nepřehledných záběrech zkoumá každý pohyb Saulova obličeje (závěrečný úsměv pak představuje pomyslnou tečku).
© 2015 LaoKoon

Je těžké kritizovat snímek s tunovou výpovědní hodnotou, o kterou mu jde především. Ale forma přeci jen dusí a částečně i odhaluje, že některé dialogy nejsou ani při své strohosti prosty prázdných frází. Na druhou stranu styl přesně zesiluje, kde má – například scéna příjezdu nového transportu, kdy Saul zoufale kříčí "Rabbi!" a hledá rabína, který by odříkal kadiš, je mašinérie hanebností a zoufalství.

I ostatní, svou běžností šokující obrazy utrpení jsou postaveny například proti obrazu zeleně kolem tábora (vyjížďka na korbě náklaďáku; útěk) nebo klidu oficírské cimry, kde vesele vyhrává německá odrhovačka. Saul Fia míří svou umírněnou, ale strhující sugescí přesně k onomu vypointovanému závěru, který film má. Nic nepřekvapí – vše se uzavře, jenže ona premisa sledování jedince v průběhu celé stopáže ani jiného naplnění dojít nemůže. Saul prostě musí zůstat na plátně až do konce. A je možná škoda, že film nenabízí víc statických "přehledů" coby můstků – na druhou stranu, kdyby je nabídl, slevil by ze své drastické estetiky chaosu a všechno by snáz mohlo vyjít jen na půl.
László Nemes se bude právem skloňovat ve všech pádech. Jeho debut v nekompromisnosti, přiškrcenosti formy předčí máloco. Výpovědní hodnota á la "Jeden den Saula Ausländera" je do plátna vepsána strhujícím výkonem Gézy Röhriga, který kouká, pobíhá, jedná a přemýšlí, ale i ztrácí půdu pod nohama. Ztotožnění se s pokusem vydobýt si poslední kousek lidskosti v prostoru, kde se lidi ztrácí a redukují na kouř z komína, je absolutní. Děs a beznaděj 11 milionů mrtvých jsou sice vtěleny do jednoho jediného osudu: i tak se Nemesovi daří pojmenovávat, čeho ještě pořád třeba ztvárňovat. Saul Fia tak ve své úplnosti představuje umělecký dokument hrůzy s jasným autorským otiskem.

Hodnocení zbytku redakce: