Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Michel Gondry je značka, kterou by šlo přelepit slovem "originál" a nikdo by nepoznal rozdíl. Fantazijní trikaření a stylizace francouzského režiséra ale s pozdější tvorbou vyvolávají protichůdné reakce. Všechno vyvrcholilo adaptací už tak dost bizarního románu Borise Viana Pěna dní v předminulém roce – jedni film milují, druzí zatracují a lámou nad Gondrym hůl. Jestli ale kritikové rozmáchlé pop artové barevnosti vzdychají po zlatých časech Svitu a Nauky o snech, zklame je i nejnovější Microbe et Gasoil.

"Od koho že to teda je?" aneb Gondryho ne-Gondryho Microb et Gasoilrecenze napsal

Lukáš Červený

dne 10/1/2016

Příběh se otevírá jako běžné dobrodružství adolescentů: sledujeme dva kluky, jejich spolužáky, jejich prudící/k zpruzení milující rodiče a všechno, co k tomu patří. Nejdůležitější jsou (jako vždycky...) sny a představy obou protagonistů. Microbe, kterému přezdívku vymysleli kvůli (ne)výšce, si potají kreslí nahaté holky nebo maluje kvašové portréty bráchy-punkera; Gasoil, do školy nově příchozí samorost, zas spolužákům smrdí po benzínu – rád se totiž hrabe ve vrakovištích a opravuje motory. Skamarádí se a pomáhají si v plnění snů: scéna výstavy Microbových obrazů, kde Gasoil předstírá, že je galerie naplněná hosty, je skvělou kombinací zvuku a obrazu, která už už dává tušit, že se klukovské dobrodružství převrhne z necek a Gondry alespoň trošku popustí uzdu fantazii. Tu ale ještě víc přiškrtí.
© 2015 StudioCanal

Tedy – rozhodně ne úplně. Gasoilův plán je jasný a barvitý – v oblouznění Kerouacem sestavit vozidlo za pakatel a probrázdit půlku Francie. Kluci naráží na překážky úřadů, nakonec ale fikaně přetaví vozítko na domeček a vymyslí naivní, ve světě filmu však vtipně funkční kličku: že kdekoliv zastaví, můžou domek "rozbalit" spuštěním dřevěné desky zakrývající kola. Překvapivé zvraty na cestách, které ve své svěžesti zároveň pobaví coby gagy, potěší (nejlepším příkladem je policajtská selfie). Jádro příběhu, tedy road movie linka dvou kluků, je feel good i good. Bohužel jenom to.

Nelze upřít základní punc tvořivosti – jenže ta je nakonec ve své vzácnosti křečovitě vydřená. Ve světě filmu se divák cítí dobře – jenže... nešlo by tohle všechno zaobalit zapamatovatelněji? Gondry podniká na první pohled odvážné scenáristické kroky, nevyhýbá se tématům přesexované mládeže a liberální výchovy – jenže kdo by se jim dneska u dobrodružství současných puberťáků mohl vyhnout? Právě takových "jenže" je až příliš. Neduhem "sejde z očí, sejde z mysli" trpí Microbe et Gasoil nejvíc. Jen trochu náročnému divákovi je totiž (narozdíl od Gondryho) jasné, že nápad chaloupky na kolečkách neunese dlouhometrážní film. Skoro jako kdyby vratký scénář vznikal na základě jednoho skeče z moleskinu.
© 2015 StudioCanal

Navíc není tak úplně jasné, jakému divákovi se chce Gondry zavděčit. Plní si svůj vlastní klukovský sen? Nebo vyzrává na všechny a záměrně krotí svojí trikařinu? Vždyť ale právě to je to, co jeho režisérskou stoličku pozlacuje. Vybrat si dobré dětské herce (Theophile Baquet a Ange Dargent) nebo neotřele posunovat příběh je "jen" kus dobře odvedené práce. Je to tedy jednoznačná autorská vize a nádech osobitosti, co filmu schází. Kdo by tohle od Michela čekal? Taková výtka ale nepředstavuje jen fanouškovsky rozmazlené dupání po někdejší obrazotvornosti. I nejzarytější odpůrce Gondryho hrátek se podiví, kam se v Microbe et Gasoil režisér vytratil. Jestliže je Wesu Andersonovi (jehož Moonrise Kingdom by se dalo v neúprosné kritice stylu směle považovat za protipól) vyčítáno opakování vlastního autorství, u Gondryho novinky nic takového nehrozí. Je ale zcela evidentní, že zábavný neškodný film se proměňuje v něco menšího už jenom tím, že není čeho se chytit a co krom centrálního nápadu považovat za výjimečné. Vyslyšel snad Gondry kritiky Pěny dní? Anebo už jej nebaví exhibice, vystřílel všechny ohňostroje nápadů? Nebo je to prostě tím, že chybí předložený scénář kvalit Charlieho Kaufmana a u autorského filmu Gondry tápe? Těžko posoudit. Z dané perspektivy posuzující Gondryho coby scénáristu lze ale jednoznačně říci, že tato poloha mu nesedí. Ryba ve vodě zkrátka na plátně vypadá jinak.
Těžko říct, jestli se jedná o odpočinkový projekt či labutí píseň Gondryho někdejších schopností. Rozhodně se nejedná o špatný ani obyčejný snímek: špetka dětské svobody i klukovského přátelství až za hrob je opravdová. Jisté je, že vzývaný element režisérské originality má v Microbe et Gasoil dovolenou. Oddaní fanoušci odpustí, film navzdory všemu povedenému vyšumí. Feel good vítězí nad Gondrym.