Premiéry, 12. listopad 2015 11:49 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Nový Macbeth se potácí mezi Kurzelem a ShakespearemRecenze filmu Macbeth (2015, 113', FR/GB/US)

RECENZE (LČ) — V působivém úvodu se valí mlha, krev a špína, to všechno se překlene do stylových titulků s nutným historickým pozadím, a už scénu ovládá Michael Fassbender coby všehoschopný skotský šlechtic a Marion Cotillard jako jeho lačná choť. Bitvu rámují pořád stejně neokoukané skotské Highlands a i přes zbytečné zpomalené záběry a jasně přepálený vizuál (slunce vrhá dvě barvy na rozdílné strany bojiště – wut?) to vypadá, že je vše na svém místě. Trojice čarodějnic vysloví věštbu, Macbeth jde dom a vprostřed středověké rychloerotiky s Lady Macbeth společně zosnují královraždu. Tou nastavené tempo vrcholí – a vlastně i umírá. Od vypointované scény smrti skotského krále Duncana (výborný David Thewlis) jako by si režisér nevěděl rady co s těžknoucími monology. Vše se halí do ještě stylizovanějšího a otravnějšího vizuálu a zároveň se utápí v divadelnosti.

Stejně jako tři čarodějnice, i tři scenáristické sudičky se sešly, aby novému Macbethovi do vínku daly... co vlastně? V rámci adaptace se zde jedná o prostá rozhodnutí (co vyškrtnout/co ponechat). Původní text hry zůstává – jak je u Shakespearovských filmů (nudnou) tradicí – zcela nezměněn. Jacob Koskoff, Todd Louiso a Michael Lesslie coby scénáristé tedy přistupují k hotové věci a jen po osekání navěšují nutné pokyny hercům, které v předloze chybí. Otázkou zůstává, proč se do stejné práce nepustil režisér sám.

Divadelnost pak z veršů samovolně vyvěrá i přes veškeré snažení Fassbendera a Cotillard (ač by se škodolibě dalo poznamenat, že největší "Macbethova tragédie" je Fassbenderův skotský akcent). Navzdory předloze se ale Kurzel snaží o moderní háv pomocí filtrů a všudypřítomné špíny. Všechno je hnusné, ale nějak to nesplňuje svůj účel – pokusy o naturalismus vyblednou při každém dalším detailním záběru na Fassbenderovy tučné oční stíny. Nešťastnost spojení dvou záměrů nejvíc vynikne v malých epizodách, jako je výjezd v pyžamu; obsah se tříská s formou, divadlo s naturalismem a ani jedno nemá jednoznačně navrch, oboje totiž zůstává na své straně jeviště

Nasnadě je zpochybnění celkového konceptu adaptace. Je Shakespeare vůbec vhodným materiálem pro plátno? Tvůrci jako Branagh dokázali, že to není marná snaha; byla by ovšem chyba přístup ke Kurzelově modernímu Macbethovi omezit na srovnávání. Stejně tak je zbytečné hodnotit pevně danou dějovou složku. Co pak na snímku k zhodnocení zůstává, je jasně vytyčené – autorský otisk, zvládnutí vizuálu a herecké výkony. Jen poslednímu není co vytknout: Fassbender si v připouštění viny i postupujícím šílenství libuje a Cotillard proměnu z ctižádostivé mrchy v kajícnici předvede, jak jen jí text dovoluje. Ale i slavný monolog "Tommorow and tommorow and tommorow" vyzní hluše v záplavě nudy, která se potácí od přeludů k úkladným vraždám. Ani ty nezapůsobí jako kýžené dramatické zvraty – tragédie je příliš předvídatelná, jazyk prkenný. Aby divák soucítil se soupeřícím Macduffem (Sean Harris) v klíčový moment, kdy se dozví o povraždění jeho ženy a dětí, bylo by třeba funkčního dialogu mezi básníkem a režisérem.

Ke cti Kurzelově pak lze jistě přišít věrnost předloze – i když i ta mu ve výsledku škodí. Dvě bitvy (v úvodu a závěru) lemují uzavřený děj, přičemž absence akce uprostřed by byla sympatická... kdyby ji nenahradila nuda. Stejně jako si Lady Macbeth nemůže smýt krev z rukou, nezbaví se film Shakespeara. Čouhá – a práší se z něho. Z kina si pak divák paradoxně jako největší vzpomínku odnese nápaditost závěrečných titulků, kde jsou obrázky skotské krajiny podlity symbolickou krví ambice.☞ PINBACKER