Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Mezi divadelníky otřepaná pověra o prokletí "té skotské hry" zjevně nestraší filmové režiséry. Zkusili to Welles i Polanski a letos se do Macbetha pustil i australský režisér Justin Kurzel. Se silnou předlohou v zádech a hereckými jistotami by se snad zdálo, že bitvu nemůže prohrát. Ale má vůbec cenu oživovat Shakespearovu nestárnoucí tragédii o touze po moci? A s kým vlastně vést bitvu – s diváky, s divadlem, nebo s Williamem samotným?

Nový Macbeth se potácí mezi Kurzelem a Shakespearemrecenze napsal

Lukáš Červený

dne 12/11/2015

V působivém úvodu se valí mlha, krev a špína, to všechno se překlene do stylových titulků s nutným historickým pozadím, a už scénu ovládá Michael Fassbender coby všehoschopný skotský šlechtic a Marion Cotillard jako jeho lačná choť. Bitvu rámují pořád stejně neokoukané skotské Highlands a i přes zbytečné zpomalené záběry a jasně přepálený vizuál (slunce vrhá dvě barvy na rozdílné strany bojiště – wut?) to vypadá, že je vše na svém místě. Trojice čarodějnic vysloví věštbu, Macbeth jde dom a vprostřed středověké rychloerotiky s Lady Macbeth společně zosnují královraždu. Tou nastavené tempo vrcholí – a vlastně i umírá. Od vypointované scény smrti skotského krále Duncana (výborný David Thewlis) jako by si režisér nevěděl rady co s těžknoucími monology. Vše se halí do ještě stylizovanějšího a otravnějšího vizuálu a zároveň se utápí v divadelnosti.
© 2014 StudioCanal

Stejně jako tři čarodějnice, i tři scenáristické sudičky se sešly, aby novému Macbethovi do vínku daly... co vlastně? V rámci adaptace se zde jedná o prostá rozhodnutí (co vyškrtnout/co ponechat). Původní text hry zůstává – jak je u Shakespearovských filmů (nudnou) tradicí – zcela nezměněn. Jacob Koskoff, Todd Louiso a Michael Lesslie coby scénáristé tedy přistupují k hotové věci a jen po osekání navěšují nutné pokyny hercům, které v předloze chybí. Otázkou zůstává, proč se do stejné práce nepustil režisér sám.

Divadelnost pak z veršů samovolně vyvěrá i přes veškeré snažení Fassbendera a Cotillard (ač by se škodolibě dalo poznamenat, že největší "Macbethova tragédie" je Fassbenderův skotský akcent). Navzdory předloze se ale Kurzel snaží o moderní háv pomocí filtrů a všudypřítomné špíny. Všechno je hnusné, ale nějak to nesplňuje svůj účel – pokusy o naturalismus vyblednou při každém dalším detailním záběru na Fassbenderovy tučné oční stíny. Nešťastnost spojení dvou záměrů nejvíc vynikne v malých epizodách, jako je výjezd v pyžamu; obsah se tříská s formou, divadlo s naturalismem a ani jedno nemá jednoznačně navrch, oboje totiž zůstává na své straně jeviště
© 2014 StudioCanal

Nasnadě je zpochybnění celkového konceptu adaptace. Je Shakespeare vůbec vhodným materiálem pro plátno? Tvůrci jako Branagh dokázali, že to není marná snaha; byla by ovšem chyba přístup ke Kurzelově modernímu Macbethovi omezit na srovnávání. Stejně tak je zbytečné hodnotit pevně danou dějovou složku. Co pak na snímku k zhodnocení zůstává, je jasně vytyčené – autorský otisk, zvládnutí vizuálu a herecké výkony. Jen poslednímu není co vytknout: Fassbender si v připouštění viny i postupujícím šílenství libuje a Cotillard proměnu z ctižádostivé mrchy v kajícnici předvede, jak jen jí text dovoluje. Ale i slavný monolog "Tommorow and tommorow and tommorow" vyzní hluše v záplavě nudy, která se potácí od přeludů k úkladným vraždám. Ani ty nezapůsobí jako kýžené dramatické zvraty – tragédie je příliš předvídatelná, jazyk prkenný. Aby divák soucítil se soupeřícím Macduffem (Sean Harris) v klíčový moment, kdy se dozví o povraždění jeho ženy a dětí, bylo by třeba funkčního dialogu mezi básníkem a režisérem.

Ke cti Kurzelově pak lze jistě přišít věrnost předloze – i když i ta mu ve výsledku škodí. Dvě bitvy (v úvodu a závěru) lemují uzavřený děj, přičemž absence akce uprostřed by byla sympatická... kdyby ji nenahradila nuda. Stejně jako si Lady Macbeth nemůže smýt krev z rukou, nezbaví se film Shakespeara. Čouhá – a práší se z něho. Z kina si pak divák paradoxně jako největší vzpomínku odnese nápaditost závěrečných titulků, kde jsou obrázky skotské krajiny podlity symbolickou krví ambice.
Kdo čeká věrnou a ukecanou Shakespearovskou adaptaci, nepřekousne stylizovaný vizuál; kdo se zase těší na cool klasiku, uslyší chřestění zkostnatělého blankversu. A ač režisér ustál svou Macbethovskou zkoušku chamtivosti v ohledu akce, neodpustil si zcizující pojetí vizuálu. Po rozjetém úvodu tak všechno ztrácí svůj tvar a utápí se ve filtrech, špíně, mlze... Výsledek nepoukazuje ani tak na nedostatek střídmosti jako spíše na nešťastné uchopení divadla a filmu. Drhne to: a herci to nezachrání.

Hodnocení zbytku redakce: