Will Gluck se po vytěžení králičích příběhů (psali jsme zde) vrací do vod trapných příběhů, poťouchlých narážek a připitomělých rozhodnutí – k romcomům. A že je po nějakém kvalitním už celkem žízeň!
RECENZE (AH) — S tebounikdy má z principu fungovat jako produkt k oddechu, kočkování s vtipem, jednohubka s krásnými lidmi, vypracovanými těly a bělenými zuby. Nu, těch svalů, nahoty, poprsí a vytažených pohlavních orgánů ukazuje Gluck do sytosti, jen ten humor i oddech absentují. Rozdováděná ústřední dvojice Sydney Sweeney a Glen Powell hledá vyšší chemii v nemoderně pojatém shakespearovském konstruktu na bázi Mnoho povyku pro nic: potkají se, znesváří se, musí před ostatními předstírat opak. Jde jim to ztuha – scénář jim předhazuje dvě otravné, ploché, jednorozměrné postavy, stopáž využívá na bezduchou výplň napěchovanou plytkými floskulemi a za vrchol humoru se tu považuje šmátrání údů pod spodním dílem plavek své drahé polovičky.
To jsou de facto platná pravidla žánru a divák očekávající poťouchlý romcom pro masy na ně předem dobrovolně přistupuje. Potíž je tu v přístupu k ansámblu, který ztvárňuje povětšinou amorální, umělou a všemi směry ujetou skupinku individuí, jejíž funkce představitelů vlastnostních extrémů lidské rasy je ve své nadsázce zoufale nevtipná. Přitom známe snímky, co by mohly o vkusné přehnanosti pořádat přednášky, a zároveň nepostrádají ani romantiku, ani humor – na první dobrou Ženy sobě (2011), Bláznivá ztracená láska (2011) či o fous artovější Nejhorší člověk na světě (2021). Gluck zde v porovnání se snesitelnou hranicí vkusu opakovaně selhává a cyklicky vrší jednu zhůvěřilost za druhou do bodu, kdy to začíná fyzicky bolet. Ve snímku nechybí typické tropy v podobě rádoby velkolepého finále postrádajícího alespoň bazální logiku, instagramové svatby zbohatlíků či microsoftího product placementu. Herecké obsazení působí tak, aby splňovalo moderní normu.
Sony Pictures AU
Umělé šroubování účastníků zaoceánského zájezdu do situační komedie ústí v prkenné a šustivé dialogy, budí dojem režijního volnoběhu, kdy se sází na jistotu plakátem s tváří mladé dívky v kurzu. Když ale tahle pekelná variace na Ten pravý, ta pravá? (Destination wedding, 2018) po několikáté rezignuje a provádí recyklaci stereotypizace Australanů a choreografické varieté s vystavováním druhotných sexuálních znaků, je čas, Wille Glucku, tohle zabalit.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Nenáročná oddychovka Willa Glucka trpí plochostí, topornou prkenností a zoufalým snažením o vtip, postaveném na nevkusu, co glorifikuje nadlidsky vytrénovaná těla a perfektně lesknoucí kůži, kterou kamera snímá s až nadrženou choutkou. Místním šerifem humoru je povrchní sexualizace. A zábava? Ta je samozřejmě artiklem subjektivním – místní prezentovaný neutrál pro masy příspěvkem do kánonu komedií s myšlenkou (tak, jak se neustále s shakespearovskou klasickou ve snímku srovnává) určitě nebude.
napsal Adam H.
