Will Gluck po komediální štaci s Friends with Benefits a muzikálové podpultovce Annie obsadil kinosály na přelomu března a dubna svou screwball novinkou Peter Rabbit, tedy hodně volnou adaptací knížek pro děti od Beatrix Potter. Posunula se jeho režijní kariéra po kvalitativně oscilujících filmech výš? Tahle potřeštěná devadesátiminutová jízda s králíky to zaručeně dokazuje... nedětskému publiku.
RECENZE (AH) — Gluck totiž koncepty o podobách moderního animovaného filmu psané molochem studia Disney háže během úvodní pětiminutovky do koše s grácií jemu vlastní. Odbourává tím jakákoliv očekávání a předsudky spjaté s předlohou plnou venkovské romantiky. Juxtapozici literárního a filmového díla tvoří zvířata jako adekvace nacházející se více v orwellovské estetice, kde místo roztomilých klubíček chlupů plní parta z Farmy zvířat funkci živých nositelů dost aktuálního přesahu. Divákovi představují obraz lidí/vetřelců, automaticky si nárokujících dané přírodní državy – ty, co dle dějin spravedlnosti právoplatně připadají původnímu živočišnému druhu. A tam, kde nelze věc řešit občanskoprávním řízením o určení vlastnictví konkrétního pozemku (žalující postrádá chromozomy rodu homo sapiens), nastupuje to, co skupině poťouchlých králíků a jejich loutkaři v křesle režiséra prochází zdaleka nejlépe: válka.
Jednotlivé větší či menší konflikty jsou vykrystalizovány s lehkostí a humorem, a i když Gluck občas snad i záměrně zachází za pomyslnou hranu šílenství, ten správný tón s moderním vizuálem a soundtrackem našel pravděpodobně v nejlepším snu svého života. Nemalou částí tomu pomáhá oživení zvířat typického anglického kraje s pomocí velice povedeného CGI a herecké duo vzaté z aktuální hvězdné soupisky Velké Británie. To bere ztřeštěnost a přímočarou hloupost, jíž jsou jejich charaktery opředeny, s nečekanou grácií. Domhnall Gleeson je ve fyzickém typu komedie přirozeně doma – jeho McGregor jr. je ztělesněním xenofobního zla, proti kterému je Gleesonův Hux z nových Star Wars klučíkem, který když se rozhodoval, co ve čtrnácti dělat, První řád pro něj byla jasná volba. Zkrátka jako obsedantně kompulzivní neurotik hraje na ty správné behaviorální tóny jak v boji s králičími vetřelci, tak v neohrabaných interakcích s Rose Byrne – ta je zase poťouchle “blbá”.
Skrz brýle všech druhů posměchu se na tenhle filmový svět dívá trochu prvoplánově s vnuceným nadhledem, tvůrcům pak lépe prochází myšlenkové podhoubí a vložená moudra. Gluck má groteskní divadélko dynamicky rozehrané a rytmicky neuvadá ani na minutu – nudě, nedejbože tupému dialogu je vstup zakázán, scénář navíc účinně zabíjí s nečekanými gagy, co jsou často vtipnější než komika pramenící z hlavního děje. Jako by se Paddington rozhodl jít ulicemi Londýna v thug life stylu a smíchal se s žánrovými prvky ze Sám doma. Na svižné stopáži o devadesáti minutách to funguje o to víc – ještě když u toho zaharmonizují Vampire Weekend, kteří tam jsou společně s hip hopem a playlistem moderního popu tak nepatřiční, až to sedí.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Potterová se točí v hrobě a Gluck se raubířsky chichotá za kormidlem. Pozitivní, ujetá a nečekaně dospělácká jízda s nekompromisním vzkazem, jehož reklamu si jako product placement beztak zaplatili Greenpeace.
napsal Adam H.
