Mimokino, 10. říjen 2022 15:50Cassian SoloRecenze epizod Kassa, Zúčtování, Byl jsem to já, Aldhani a Sekera zapomene série Andor

RECENZE (AH) — Startovní podmínky dalšího ponoru do světa Star Wars mohou být v druhé půli léta páně 2022 těžko lepší: doznívá lehké znechucení nad Obi-Wanem (2022), který se nedotkl ani špiček svého potenciálu, místo toho bezhlavě servíroval tunu fan servisu, v jehož bezpečných vodách se svezl i Boba Fett: Zákon podsvětí (2021). Ten si vzpomněl na to, že má vyprávět děj až ve chvíli, kdy už bohužel transformoval do horšího derivátu Mandaloriana (2019) (ten se navíc v příběhu nakonec i jako záchranná brzda sám objevil). Na Manda se hejty nestřílí asi taky kvůli tomu, že šel jako první s odvahou jinudy a franšízovské pokyny skrýval za alespoň nějakou snahu o příběh, co nerecykloval přepoužívané postavy a dramaticky neodhaloval syny otců ani sestry bratrů.

Nu a teď je tady Tony Gilroy, zručný scenárista a průměrný režisér, který po vzoru Hana Sola vystřílel blasterem všecky dějové díry v Rogue One (2016) a po vzoru devadesátkového Stevea Jobse otočil kormidlem potápějící se lodi velkofilmu správným směrem. Tvůrce s fetišem na šedé realistično dostal zelenou na dvacet čtyři dílů rozložených do dvou sérií, které jsou prequelem k prequelu, co rozdělil fandy, a s úspěchem demonstroval, že svět z pera George Lucase se nemusí třpytit jen pohádkovými hrdiny s archetypálními charaktery.

Naopak. Jejich pozdější věhlas byl s nasazením odboje dlážděn nespočtem obětí z řad obyčejných pěšáků: rebelů, jež pojí vzájemná nenávist k fašistickému Impériu, snad nejtypičtějšímu představiteli zla v rámci popkultury z hvězdnoválečného kánonu. Tahle premisa naši redakci před šesti lety celkem učarovala a vznikla tak pochvalná recenze, ovšem jak čas plyne, nadšení s ním nemilosrdně vadne. Nemalé množství chyb v retrospektivě nemilosrdně potápí logiku i racionalitu šest let starého děje, co celkově nadprůměrný snímek plní blátem.

Zoufalý odboj dobra proti zlu ale Gilroy neopouští, jen ho po první půli úvodní série Andoru zajímá především to, jak do těchto rolí neutrální postavy dorostou. Dodává jim k tomu vlhkou půdu, vysoce čvachtavé lokace a nadmíru mazlavé konflikty – jejich jiskry mohou sahat po snadných stéblech rutiny či dokonce klišé, v rámci vesmíru Star Wars se ale jedná o tolik potřebný, svěží vánek novoty. Exponovaný svět tu nepopisuje jako Lucas, který by se sám sebe při jeho tvorbě ptal "jak zničit základnu Impéria", ale spíš jako Scott s jeho Blade Runnerem (1982), který řeší "proč zničit základnu Impéria". V tomhle pojetí tak proto celkem často prší, vizuál je pevně utažený a i ty nejmenší detaily noirových velkoměst či nehostinných továren nejsou ponechány náhodě.

Dramaturgie tu prozatím pracuje v jakémsi cyklickém triptychu: úvodní trojici dílů režíroval Toby Haynes a fungovala jako expoziční celek, další tři kousky vede Susanna White a zaměřuje se na zasévání vzdoru a prapočátek Cassianovy cesty k povýšení na generála odboje z Rogue One (tam se máme mimochodem po dvaceti čtyř dílech konkrétně dostat, vyhlížejme tak Jyn Erso a sem tam nějakého Jedie nebo Sitha). Pozoruje dvojici postav na opačných stranách spektra přesvědčení, které se postupně radikalizují, aby dorostly do platných členů svých budoucích institucí (rebelové a pravděpodobně Impérium).

Jako specifická charakterová studie by Andor nefungoval bez kvalitně mnohovrstevnatého hrdiny. Diego Luna prošel od Cuarónova Y Tu Mamá También (2001) dlouhou hereckou štreku a tady si poměrně rychle získává divácké sympatie: v nástrahách planety Ferrix, mezi střípky smetišť a ztracených imperiálních technologií, se toulá jako depresivní antihrdina, kterému se smůla lepí ehrenreichovsky na paty (první třetina Hana Solo se tu připomene hned několikrát) a co se kvůli shodě nešťastných náhod dostane na kordy se Syrilem Karnem, upjatým kariéristou, ze kterého se rychle vyklube zranitelná snůška bezmoci a prozatím nejzajímavější postava série.

Je proto dobře, že i jemu se stopáž důkladně věnuje – Gilroy totiž sci-fi pozlátka kánonu zahazuje daleko za obzor a baví diváka vysokou porcí realističnosti, umazaným politikařením a částečně špiónským dramatem, kde se řeší morálka, důvěra a všechny odstíny šedi mezi nimi. Imperiální jednobarevná diktatura drtící ztracené existence v měřítku nekonečného vesmíru je tak především prostředek pro kresbu settingu – v něm žije plejáda postav, co má k téhle dané jednoznačnosti daleko.

Divák si tak na poměry tohoto vesmíru může nezvykle užívat prezentaci událostí z několika stran mnoha barikád a vnímat protagonisty s antagonisty, co mají uvěřitelnou motivaci a nevšední cíle, zažívat trable hvězdnoválečných oficíru beze jména, co ale mají matky, ke kterým se vrací po hrůzných zážitcích, nebo co po laserové přestřelce vydýchávají těžké PTSD (skvělá třetí epizoda).

Stejně tak je skutečnost smrti řadové postavy "z davu" a její nedozírných následků v tomhle univerzu novinka, která mu s přesvědčivostí dodává i uvěřitelnost. Implikace existují. Přičtěte si k tomu psychologickou i fyzickou dusivost prostředí a zemitost lokací, co sází na skutečné sety, a dává tak i sekvencím s nižším rozpočtem vyšší zapojení diváka, a máte nečekaně sugestivní, vyzrálé dílo, které trpělivě buduje vlastní zamotané lešení. Po umělohmotném venkovnu z placu studia obaleného obří LED obrazovkou z točky Mandaloriana je tohle vítaná změna.

Gilroy vlastně razí silně anti-Disney+ kampaň, a to i formálně. Používat hudbu jako celostopážní muzikál po vzoru Kathleen Kennedy a JJ Abramse? Co takhle s ní zacházet jako s vyjadřovacím prostředkem, kterým podtrhnu scénický climax nebo s ním připravím pro děj důležitou sekvenci, odečtu z něj smyčce a nechám jen sólo na bicí, v akční sekvenci nechám dunit skvělou práci sound designu a podkres zapnu až ve finále? Aha! Šustící dialogy s patosovými proslovy? Co třeba nechat mluvit obyčejný lid s jeho problémy a strastmi řešící každodenní bulšit, podobně jako lidstvo skutečného světa planety Země, které prostě jen pro syžet seriálu hypoteticky expandovalo do zapadlých koutů vesmíru? Aha, ono to funguje!

V jádru obyčejné postupy tak díky Gilroyovi působí v na patos přebujelém kánonu jako spásná mana – skoro jako ta, kterou si tajně přejeme od zákopových náznaků z Howardova Sola. K jeho pletichám a partám zlodějíčků má Andor blíž než k čemukoliv jinému. Pozvolné tempo, co využívá široký prostor pro manévrování s postavami a jejich pozadími, je pak v závěru Zúčtování (E3) v křížovém střihu povzneseno do nečekané tečky, za kterou by se nestyděly vysokorozpočtové filmy na velkých plátnech. Škoda, že my jsme v tomto případě nuceni používat obrazovky televizí nebo monitory počítačů.

Po letech kvantitativně bohatého a kvalitativně oscilujícího televizního obsahu tak Gilroy doručuje start chytrého a dospělého seriálu, co hrdiny galaxie střídá za řadové pěšáky, jejichž jména kolektivní historie znát nemusí a ani nebude a kteří si svůj vlastní osud musí nejprve vydřít a prožít si v něm dobro, ale především zlo. Hlavní chybou Andoru je tak fakt, že se nepromítá zítra v IMAXu.☞ PINBACKER