Festivaly — 56th KVIFF, 9. srpen 2022 10:54KVIFF56 – Malí velikániRecenze filmů Клондайк Klondike (2022), Podezřelá (2022), Zapomenutá země (2022) a Osm hor (2022)

RECENZE (КЛОНДАЙК KLONDIKE, 2022, 100', TR/UA) — Rodačka z Kyjeva a pendlerka mezi Tureckem a Ukrajinou točí kvazi-autobiografické trauma každodenního chleba z Donbaské oblasti roku 2014 a "díky" současné situaci války na Ukrajině dostává i nejvyšší možnou aktuálnost – výš už to teď opravdu nejde. A je vysoce sugestivní, obratně cituje a znovu dostává do povědomí veřejnosti tragickou událost s protileteckým systémem BUK ve vedlejší a Boeingem 777 v roli hlavní. Tuhle masovou vraždu nic netušících civilistů (jejichž krev má na rukou dodnes vše zapírající Ruská federace) rámuje do feminního pohledu na destrukci chalup, důvěry a společenských pravidel. Všudypřítomnou chladnokrevnost tu v rámci děje podtrhává invenční práce s prostorem, prvním i druhým plánem a vynalézavá vnitrozáběrová režie. Chlad vrcholí hned několikrát, staví proti sobě rodinnou radikalitu i pasivitu, která nakonec končí stojící proti sobě s pistolemi v rukách.

Na kordy tu tak nejsou jen dvě strany barikády – separatisté a usedlíci – ale hlavně konfliktní dvojice zobrazované instituce rodiny. Užití očekávání narušující POV tu vytváří specificky subjektivní prožitek, co i přes zmiňovaný chlad a zmar vyvolá vcelku slušnou emoční reakci. Tu zase kontruje čím dál agresivnější síla, co před závěrem už tlačí na pilu tak, že jí padá řetěz. Symbolika, co v závěru Potomků lidí (2006) dostává do kolen davy, je tu najednou příliš nucená a metaforicky vychtěná. Ženy tu totiž války vítězí i v textovém věnování při závěrečných titulcích, kdyby to v doslovném vyvrcholení někdo nepochopil. Na druhou stranu Klondike určitě nepatří do relativně početné skupiny festivalových snímků, o jejichž smyslu existence lze s vtípky polemizovat, a svoje místo v prachu slunce si jistě zaslouží.☞ PINBACKER

RECENZE (PODEZŘELÁ, 2022, 138', KR) — Přemrštěně úmorné, a to ne tou oči kradoucí přehračičkovanou režií, ale gargantuózní stopáží, která už někdy v pomyslném druhém aktu dramaturgicky vrcholí a servíruje ještě skoro hodinový dovětek, kde jsem upřímně, koukaje na hodinky, myslel na otevřený spacák v hostelu. Typicky po korejsku protkaná mixáž skoro až antické tragédie s ujetou komedií dostane s Podezřelou noirovský kabátek, detektivní konotaci a zápletku, která se přes originalitu vyčerpá a ještě dlouho poté přežvykuje to samé. I tak na sobě v pozdní noční hodině pozoruju známky okouzlení atmosférou a autorským specifičnem Chan-wook Parka, co mě umanulo už ve Stokerovi (2013) a následně úplně ne v Komorné (Agashii, 아가씨, 2017). Řemeslně vysoko, i když jsou tu scénické hrátky občas samoúčelné a chvíli zabere na ně diváka naladit. Pro ty, co tohle divadlo přijmou, čeká zašmodrchaná žánrová jízda, pro ostatní překombinovaná taškařice. Nic pro pozdní zážitky festivalového dne, je tady potřeba aktivní divácká energie a soustředěnost. Chápu, proč je to jedna z nejvyprodanějších projekcí festivalu, která se veze na současné vlně sexy kinematografie z korejského poloostrova. Nu, do třetice s Parkem zase bohužel mimo, tentokrát nejvíc.☞ PINBACKER

RECENZE (ZAPOMENUTÁ ZEMĚ, 2022, 138', DK/FR/IS/SE) — Palmáson ve vychlazeném cestopisu Islandem 19. století. Po všech stránkách působivé, ale skrz tu krustu ledu se nelze vtáhnout k jádru, kde dříme křesťanské zpovídání. Je cítit Herzog i Mlčení (2016) od Scorseseho, jen o dost sveřepější a tvrdohlavě následující vlastní striktní pravidla. Na vysokou délku příliš meditativní, na rozvleklé tempo je tvrdohlavě nepřístupný misionář s osádkou místních průvodců málo proniknutelný. Lyrika a režijní nápady s plynutím času a relativně otevřenou interpretací dodávají správný feeling k vínku duchovna, jen to je s absencí pocitů a empatie příliš kolemjdoucí – a i když to byl se zachycením obrazů nové exotické země nejspíš záměr, je to na rámec denního přídělu snímku na festivalu ubíjející.

Na druhou stranu se těžko vytýká, respektive radí k celkovému zlepšení – snad víc času stráveného ve střižně? Nebo bylo někomu líto tuhle zcela očividně těžce točenou expedici krátit, když už materiál existoval?☞ PINBACKER

RECENZE (OSM HOR, 2022, 147', BE/FR/IT) — S Felixem van Groeningenem si zatím nerozumíme, v rámci nedělního dopoledne ale není jiná volba než Velký sál s jeho novým dramatem, dvě a fous hodiny s bromancí mezi horskými štíty severní Itálie. Kýč je prvek, co mi na jeho předramatizovaném Krásném klukovi (Beautiful Boy, 2018) a Přerušeném kruhu (The Broken Circle Breakdown, 2012) vadí asi nejmíň, tady se jím ale solí po kilech a navíc se k němu dodává i ona dobrodružná manýra s “hory jsou život” a “poznání bytí se skrývá mezi zasněženými štíty”. Na tomhle patosu není co na první dobrou hanět, jen je otravné, když vás s ním někdo plácá po obličeji co každou čtvrthodinu, dodává k tomu doslovnost skrz voiceovery a tematická opakování. Samozřejmě je jeho Osm hor vizuálně (i vzhledem k nešťastně zvolenému měřítku okénka) vysoko a pro oko i ucho je tu spousta lahodících lokací a záběrů, v nichž si jeden skoro přeje provést svižný úprk do luk a lesů místo trávení dlouhých sto padesáti minut v zatemnělém sále s takhle utahanou a předvídatelnou zápletkou, kterou pokrývá deset komnat Františka Dobroty ze zapomenuté alpské vesnice. A navíc se jmenuje Bruno!☞ PINBACKER