Není nic neobvyklého, aby návštěvník filmového festivalu stihl i šest snímků za den. Internetové databáze k nim v tu chvíli nabízí okolo dvou diváckých hodnocení, lze-li profil snímku vůbec nalézt. Těžko se tak vyhnete braku. Toto je ovšem výběr děl, kterým byste se vyhýbat neměli.
Tato recenze by měla být stejně jako film nepřístupná do 18 let.
Člověk by řekl, že porno, sex a nahota už dnes nikoho nepřekvapí. Díky dvojklikové dostupnosti formují porno pohádky představu mladých o intimitě a výkonnosti již od raného věku a všichni tak nějak tušíme, že nejde o práci nikterak snadnou. Nikterak snadnou práci neměla ani švédská režisérka Ninja Thyberg, která před promítáním vysvětlovala, že přípravám Rozkoše věnovala několik posledních let svého života. A je to znát. Thyberg nemá potřebu pro ni již všední prostředí, postavy a kulisy zbytečně ždímat a zobrazuje cestu Belly Cherry za blyštivou slávou dohola upraveného červeného koberce tak civilně, jak jen je to u příběhu, jehož vyvrcholením (;-)) je dvojitý mezirasový anál, možné. Plattform Produktion Celý zážitek navíc umocňuje obsazení skutečných pornoherců a pornohereček, nulová cenzura zachyceného a jedno z nejbrutálnějších vyobrazení znásilnění, co jsem kdy viděl. Thyberg nás dopředu upozornila, abychom se na tuto scénu připravili a případně si zakryli oči. Jestli něco, já bych doporučil zrak neodvracet. Protože i tak vypadá v dnešní době každodennost. A ta se uhnutím pohledu lepší nestane.
Rád bych se předem recenze omluvil, že následující hodnocení není stoprocentně obhajitelné, jelikož mohlo být ovlivněno tím, že v kinosále Husovka bylo místo pro handicapované osoby na balkóně vlevo u stěny, šestina plátna mi proto zůstala po celou dobu stopáže skryta. E&W Films Byla pro mě Chuť jedním z nejsilnějších zážitků festivalu? Stoprocentně. Doporučil bych ji k vidění? Jen na vlastní nebezpečí. Režisér Lê Bảo natočil nekompromisní umčo. Snad nikdy jsem neviděl tolik lidí odejít z promítání. A je to celkem pochopitelné. Abstraktní myšlenky, nepřístupný symbolismus, šokující syrovost a nedivácký děj vyžadující stoprocentní pozornost není zrovna to, na co má každý chuť a sílu v sobotu v 10:00 dopoledne. Já měl ale štěstí a příběh nigerijského fotbalisty Bassleyho ve slumech Ho Či Minova Města mě přes kůži, žebra a srdeční komory přibil k opěrce. Filosofická úvaha o tom, kolik v sobě má moderní člověk člověčiny, 5 tipů a rad, když si domů pořídíte mečouna, a dechberoucí vizuál nafukování horkovzdušného balónu v jednom. Troufnete si na to?
Jestli letošním Varům něco kralovalo, byla to sekce Horizonty. A i snímek Úl její dominanci potvrdil. Příběh Fahrije, kosovské ženy, jež ještě mnoho let po válce čeká na odpověď, jaký osud potkal jejího manžela, by se mohl velmi snadno zvrtnout v neupřímné melodrama chtivé slz a dojetí. Místo toho se režisérka Blerta Basholli úspěšně vyhýbá všem lákavým svodům hollywoodských ždímaček a odvádí pozornost k nesnesitelné všednosti života po (doplňte si sami). Když se po mnoha proplakaných týdnech, kdy vám zahození života do koše připadá jen jako další položka na to-do listu někdy mezi ranním čištěním zubů a odvedením dětí do školy, jednoho dne rozhodnete, že to tedy prubnete a dáte světu ještě jednu šanci, nové dny vám rychle připomenou, že bytí nemá snadnost v popisu práce. Filmů o silných ženách, které se osudu a společenským okolnostem navzdory vzepřou patriarchálnímu bullshitu, se nikdy nepřejím.
V neděli ráno ve Varech pršelo. Už jsme vycházeli z pokoje, když se vedle postele rozdrnčel hotelový telefon. Recepce nám dávala na vědomí, že u vchodu na nás již čeká festivalem zajištěný převozník. DÍKY! Kino Drahomíra je místo přesné podle mého gusta, koupíte si zde kynutou buchtu, udělají vám kakauko do plechového hrníčku a představení může začít. Final Cut for Real Hodně se mluví o tom, že v české politice chybí ženy. Ty mají zejména v otázkách péče o rodinu jinou, často nepřenositelnou, životní zkušenost. Nepřenositelnou životní zkušeností je jistě i migrantství. Kdo z pohodlí evropského domova přispívá do této nelehké debaty proslovy o tom, jak mají lidé zůstat doma a bojovat za svoji zem, tomu nejspíš nikdy nevybuchl dělostřelecký granát za zády. Nikdy nevložil veškeré své úspory do rukou pašeráků, nikdy se bez znalosti jazyka a místních poměrů neocitl v cizí zemi, nikdy nestrávil nejlepší roky svého života bez blízkých, ve strachu a bez nejmenší jistoty zítřka. Jonas Poher Rasmussen proto terapeuticky věnuje bolestných 90 minut vzpomínkám Amina na jeho cestu z afghánského pekla/domova. Těžko věřit, že jsme právě dnes svědky dalších, podobně pohnutých, příběhů. Nepoučíme-li se, čeká nás repete. A vsadím ruku, že i když taky půjde o film animovaný, nebude to žádná pohádka.
