Pinbacker ~ Festivaly ~ 55th KVIFF recenze
David Ondříček se po letech vrací na velké pláno v bujarém stylu: po delší době s opravdu velkým českým filmem v téměř světovém měřítku, velkolepou hudbou, produkční hodnotou a s rozmáchlým dějem, co portrétuje pravděpodobně nejlegendárnější postavu českého sportu v období normalizačních dějin. Stačí masa vložené energie kvanta filmových řemeslníků na zápis do diváckých srdcí?

On, legendarecenze napsal

Adam Hencze

dne 29/8/2021

Ondříčkův Zátopek je plný rozporů: často silný v jednotlivostech, přesto slabý a nesourodý jako celek. Na alespoň trochu objektivní hodnocení musí nejprve opadnout ona extáze z důkladnosti a obřího vkladu práce všech rolí filmového štábu, která je tu nesporná: od vizuálních efektů, co probouzí opuštěné ruiny stadionů do velkolepých svatostánků olympiád, po kameru, která s nimi úzce a úspěšně spolupracuje. Po řemeslné stránce není moc co vytýkat, a proto jediné, nad čím lze diskutovat, je styl vyprávění a tón portrétace samotné. Ta je vysoce divácká a proto má Zátopek v českých kuloárech již nyní zaručené vítězství, ať už v cílové rovince doběhne jakkoliv. Ondříček z filmu tvoří spíš sérii sprintů, než rozmáchlý maraton s vygradovanou emoční tečkou: těm nechybí humor, švejkovský duch a rozumná míra čecháčství, obsahují dostatek povedených sportovních scén a nakusují široké spektrum témat.

Problém je ono nakusování, kde Ondříček nikdy nezkousne do dostatečné hloubky: dozvíme se tak něco o aparátčících tehdejšího režimu, o trenérovi mnoha tváří, o problematice rodičovství spojené s životem profesionálního sportovce, o stínu mužského výkonu přehlušující ten ženský.. a ještě mnohem víc, družstvo scenáristů je spolčením nenasytů a do syžetu proto ještě vklíní utrápeného Australana hledajícího rady a snového maratonce/křováka. Ondříček tak jakoby si nemůže vybrat, o čem vlastně točí, proto se v paralelním střihu věnuje Emilovi v roce ‘68, který komentuje tehdejší politické dění a zároveň mentoruje onoho australského běžce tím, že “všechno je to v hlavě”, a do toho dotváří montáží obraz Zátopka-běžce z minulosti na cestě “from zero to hero”.

To otevírá otázku způsobu dokumentace postavy jako takovou a celkového klíče, který Ondříček použil, neboli "jak to udělat divácky i cinefilně zajímavé". Jednoho snad i během projekce napadne Danny Boyle a jeho specifický styl obrazu Jobse (2015), kdy si vybral tři velké události v životě šéfa firmy Apple a na jejich půdě vystavil drama, které mělo jedno bazální téma: rodinu. Nebo další sportovní drama, které má Zátopkovi o fous blíž než vizionář počítačové firmy: Moneyball (2011), které důkladně kreslí osobu trenéra, který na vlastním neúspěchu postavil historicky nevídaný sukces vlastního družstva baseballu, když šel proti všem tehdejším konvencím. Zkrátka šlo našeho národního hrdinu vytesat milionem způsobů a ten, který si Ondříček zvolil, dělá z nadčasového tématu běhu exportní zboží, které ale zase funguje v tuzemském kontextu.

To rozhodně nemusí být vyloženě špatně, vzdech ze zklamání proběhne asi především při pomyšlení nad množstvím míčů, co do produkce zahučely – o to víc, že úvodní dvacetiminutovka (do momentu potkání Neužila s Issovou) dává samé plané naděje: při běhacích sekvencích přichází husí kůže a celek se tváří, že vykonstruuje vskutku mohutný emoční zážitek. Ty emoce v tom ale chybí.

A sráží to i filmařské drobnosti, kdy se montáž jednotlivých sekvencí lepí pomocí prapodivných motivů (řvaní na stadionu do scény soulože) nebo onen snový motiv maratonce, který Emila nakonec doslova nakopne k dokončení čtyřiceti dvou kilometrů v Helsinkách. Ty jsou navíc překvapivě antiklimaktické na to, o jak velkou událost v Zátopkově životě se jedná, i na fakt, že dekády starý výkon našeho reprezentanta dosud nikdo nepřekonal. Mládenec ze zlínské továrny Tomáše Bati tak vlastně nikdy nedospěje vlastnímu statusu legendy, i když se vyskytne prakticky ve všech scénách snímku: vyhraje a překoná všechny peripetie, které mu děj nahází pod nohy jako klacky, a tím jaksi automaticky seškrtá všechna ostatní témata, jejichž nastolená relativizace kvapem končí, a proplutí skrz ně je tak vyloženě povrchní.

Jakoby výhra v závodu zametla pod koberec vše ostatní. Největší dojem tak v divákovi nezanechá mohutný závěrečný finiš (který není mohutný), ani montáž, co Emila kreslí jako takového běžce/troubu/outsidera, ani sebeobětování při odletu na Olympiádu.. ale chvíle, kdy Neužil s Issovou společně běžkují v horách a absolutisticky plánují společné potomky. Tedy důkaz, že Ondříčkův Zátopek obsahuje alespoň nějakou substanci a že jde o nadprůměrný velkofilm se spoustou problémů.
Po řadě let vítáme tuzemský kasovní trhák s potenciálem uspokojit typicky českého diváka, vydělat potřebné post-covidové peníze a určitě vyhrát spoustu našich filmových cen – teprve při jejich předávání si ale připomeneme, že něco jako Zátopek šlo v létě do kin.

Hodnocení zbytku redakce: