Festivaly — 55th KVIFF, 23. září 2021 10:5155. ZDARYVARY od AdamaRecenze filmů Olga (2021), Quo vadis, Aida? (2021), Zrcadla ve tmě (2021), Láska pod kapotou (2021), Kupé č. 6 (2021), Benedetta (2021) a Dny (2021)

RECENZE (QUO VADIS, AIDA?, 2021, 101', AT/BA/FR/DE/NL/NO/PL/RO/TR) — Jako by se Greengrass učil točit rodinný film. A rodina je v nesnázích! Je rozpadlá v hangáru plném uprchlých obyvatel Srebrenice, mateční hlava famílie Aida pobíhá po základně a snaží se překládat Srbštinu s Nizozemštinou a Mladić burácí se svým srbským vojnagangem před branami. Divák zhruba předem ví, co se bude dít, ale Jasmila Žbanić má talent pro kování k obrazu a hltání každé minuty děje. Její Quo Vadis, Aida? má navíc vysoce evropské měřítko, chlubí se nominací na Oscara v cizojazyčné sekci a splňuje tak všechny požadavky na kvalitní podívanou, která má potenciál uspokojit nadmíru široké spektrum diváctva.

Bude to znít neuctivě, ale to téma je zkrátka vděčné, jak už to chodí s většinou zfilmovaných tragédií. Namátkou takhle funkčně ubíhá i Utøya 22. juli (2018), viděna rovněž před pár lety v Karlových Varech, nebo Greengrassův geniální United 93 (2006). Ať už jde o hrůzy balkánských válek nebo zfanatizované šílence, co mají na svědomí desítky, v případě Mladiće (tady hodně přesně obsazeného) tisíce nevinných životů: takhle silná emoce je prostě linka, na kterou se v kinosedačkách lehce nasedne a se kterou se po titulkách těžce odchází. Žbanić si k postavám získává sympatie s kotlíkem vařené empatie, její hrdinové jsou kladní, režie i tempo přesné, divák fandí a je němý: snímek se nijak nesnaží navazovat kdovíjakou komunikaci, podobně jako se to ve stopáži později už nedaří při překládání kráčející Aidě: jednosměrně ohromuje a ohlušuje historickou událostí, na kterou by se nemělo zapomínat.☞ PINBACKER

RECENZE (ZRCADLA VE TMĚ, 2021, 84', CZ) — Určitě je k obdivu a cenění fakt, že Holý převrátil stůl, šlápnul do pedálů a svůj nápad ještě z přijímaček na FAMU zafinancoval a rozproudil takříkajíc "na vlastní triko". Samotná existence jeho Zrcadel je obdivuhodná, uvedení na karlovarském festivalu je vzhledem k jeho kvalitám trochu protekční, ale plní svou funkci: totiž odhalit nové tvůrčí jméno a dodat mu krom pozlátka i nějaký ten servis a ohlas. A to přes skutečnost, že Zrcadla působí těžce na efekt: Holý staví celou strukturu celovečerního debutu do jednoho stolního dialogu, kde se snaží vypovídat o vztahových a existenciálních problémech post-milenců a pre-manželů dnešních i včerejších tak, že se jim záměrně vyhýbá a nechává postavy bádat skrz vědecký banál a povrch. Mluvící hlavu Aleny Dolákové (která občas vystřelí plejádu hereckých křečí podle příručky "extrémní herectví všech grimas") pak střídá její vlastní taneční performance, respektive jeho nácvik a následný finální přednes, co má léčit otevřenenou ránu z odcházejících třicetin a přicházející hluchoty vztahu.. vášní? Životem? Tanec je život? Život je život?

Zrcadla ve tmě odráží temnotu a není v nich bez fotonové existence nic vidět, Holý vrhá černobílé světlo na dva účastníky experimentu, ze kterého se odráží málo, zůstane s přibývající (avšak střídmou) stopáží prázdná exhibice, co je z dob jeho absolventského Málo lásky (2016) alespoň upozaděnější. Zvláštní je, že to téma má potenciál hovořit direktivně k mojí osobě aka třicátníka s nejasnou budoucností a je cítit, že Holý chce říkat o absenci větru v téhle plachtě životní dekády něco konkrétního. Jen se mu i přes jinakost na první pohled nedaří seškrábat nálepku "režijní cvičení FAMU" (možná právě tou jinakostí). Ani tou předvdavkovou Maryšou, kterou cpe do tanečních tréninků.

Filmu se tak nedaří uchopit vlastní podstatu, selhává v nalezení důvodu bytí a nějakého svého přesahu, neexistuje k němu klíč, ve kterém se dá zdůvodnit fakt, že někdo tenhle ústřední nápad piloval celou dekádu a pak musel přistoupit k jeho realizaci s důležitostí, že bylo potřeba ji provést zrychleně a na koleně. A když autor při uvedení v plném sále Karlovarského městského divadla zavtipkuje, že "každý kdo je tady v páru bude po zhlédnutí filmu Šimona nenávidět", jsou i tato slova nicneříkající, protože ani snímek nic vlastního neříká. A když už, tak to přes šustění papíru není slyšet, nebo je to v přepáleném herectví vidět až příliš, a postrádá to jakoukoliv substanci.☞ PINBACKER

RECENZE (KUPÉ Č. 6, 2021, 107', EE/FI/DE/RU) — Kuosmanen tu jede na stejné vlně jako ve svém předchozím Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho (2016): točí další líbivý snímek, co snoubí mladistvou, milou melancholii se situačním humorem jednoho čabajkou navoněného kupéčka. Jazyková bariéra finské studentky a ruského horníka symbolizuje vzdálenost, co kolem sebe odtažitá postava herečky Seidi Haarla nastoluje a kterou chce svérázný žrout okurek překonat úvodní otázkou "prodáváš pičku?". Je to nevtíravé, vlakově občas klaustrofobické, předem předvídatelné a celkem banální à la "cesta je cíl" (ale i "cíl je cíl"). A taky "místo na vodkou posilněného Rusa dej pozor na dlouhoprstého, kytarového Fina".

Ale teď vážně, Kuosmanen má na svém kontě další fajn romanťárnu s podobným feelingem jako Olli Mäki, nic víc, nic míň. Na převyprávění během nepříliš dlouhé cesty na dráze fajn, jako horký materiál pro feministické extremisty po přepólování sexuální orientace hlavní hrdinky rovněž. Z hlavy se sice vykouří tak rychle, jako pára nad Murmanskem, ale jízda je to víc než příjemná.☞ PINBACKER

RECENZE (BENEDETTA, 2021, 127', FR/NL) — Verhoeven si nikdy nebral servítky a teď už ani asi neví, co to slovo znamená. Benedetta je jeho nekompromisní černohumorná vize konfliktu církve jakožto instituce bezmezně věřící ve slepou naději versus excesivní fyzično v míře, co je daleko za hranou svatokrádeže. Používá k tomu historicky doloženou postavu jeptišky Benedetty, jejíž svatá přítomnost chrání klášter a jedno italské městečko v 17. století před morovou zkázou, co si začne lesbickou eskapádu s mladší kolegyňkou a stíhá u toho mnohoznačně morálně oscilovat mezi vlastní kanonizací a voděním všech za nos (i diváka, i když pomrkává!).

Verhoeven si s tímhle konceptem hraje na tonálním poli zábavného béčka, kde svalnatá vize Ježíše zachraňuje panny a se zakrváceným rouchem masakruje lapky (tenhle spin-off by stál za to) a Benedetta dostává k vlastnímu uspokojení sošku Panny Marie jako originální dřevěné dildo, versus rozporuplného áčka, co zabředá do fanatismu a extremistické důvěry v neviděné. Fakt, že jsou tyhle polohy trochu na kordy, je tu ale vyloženě jedno, protože Verhoeven si tuhle jízdu zatraceně užívá, chrastí řetězy a hračkami z mučírny, na konci chrastí i sirkami nad připravenou hranicí a vlastní nejednoznačností, co tu hraje nekonečný ping-pong s diváckým očekáváním a vlastním vzkazem filmovému světu. Tahle místy prasečinková provokace je ovšem zcela funkční, přesvědčivá, vtahující a celistvá. Nic pro tělnaté konzervativce (i když ti se taky zasmějí.. uvnitř).☞ PINBACKER

RECENZE (DNY, 2021, 127', TW) — Přesně ten typ filmu, pro který se na filmové festivaly vyplatí jezdit. Zástupy návštěvníků proudí na Zátopka a jiné zástupy hromadně odchází z Rizi. Imagina sice rozhodně není sekcí pro nenáročného diváka, o to hloub se ale umí odměnit. Kdo by taky šel na zapomenutelný český mediokr, když si může dvě hodiny zazenovat s nevšední všedností východoasijského bytí v okamžiku, co jednomu nastaví zrcadlo jeho vlastní existence. Tsai Ming-liang točí Rizi jako léčebnou kůru vjemů a smyslů, co odemykají nitro a dají už tak zběsilému životnímu stylu jasnou červenou stopku, díky které dochází k jaksi zbystření a vnitrohledu do vlastní mozkové myslánky. Ming-liangova nedějovost je tady otevřeným dopisem osamělým duším bloudících v betonových džunglích metropolí, na lampami osvětlených cestách mezi exotickými vesnicemi i ve sterilních hotelových pokojích. Závěrečná dlouhotrvající masáž (s překvapením!) je tak doslova fyzický zážitek vlastního očištění a taky znovuzažehnutí myšlenkového pochodu ohledně ňamky, kterou si jedna z postav připravuje k obědu. Škoda, že ta pizza ve Varech se rychle přejí.☞ PINBACKER