Festivaly — 50th KVIFF, 5. říjen 2015 12:41 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Sorrentino se rozplývá v nádherně nostalgickém kýči, MládíRecenze filmu Mládí (2015, 118', FR/IT/CH/GB)

RECENZE (AH) — Mládí se především neubrání srovnávání a zpodobnění se Sorrentinovým předchozím snímkem – už protože asi i díky ceně Akademie a Zlatému glóbu za jeho předchozí Velkou nádheru mohl nyní tvůrce sestrojit herecký manšaft snů a trochu se utrhnout ze řetězu. Koprodukce čtyř evropských zemí strojí tematicky a formálně ryze evropský film, ovšem s již zmíněným hollywoodským obsazením, a je to právě vysoká škola hraní, co Sorrentinovi hází pomyslný záchranný kruh – jeho scénář se tváří jako hluboký příběh ze života, okořeněný o lidský humor hlavních představitelů, jako prvotřídní filmařské řemeslo s expresionistickou estetikou a klipová oslava kýče a krásy; ve skutečnosti se ale ztrácí ve vlastním přefilozofování, v přehnané vážnosti a v místy překvapivé povrchnosti.

Tematicky všeříkající pohovory vyhořelých herců, režisérů a umělců, ze kterých mluví především stáří a s ním spojená zkušenost, jsou mnohem přístupnějším artiklem než stížnosti smetánky z La Grande Belleza, jsou navíc podpořeny fungujícími splachovacími gagy. Z filmového předchůdce přežila i tentokrát umírněnější satira lid versus umění, černobílé dělení světa na snoby a prosťáčky – jen je to v prostředí švýcarských Alp mnohem víc stravitelné. Dva staří kamarádi na dovolené ve wellness centru hodnotí svou minulost, která je vzdálená, a zavírají se před budoucností, která působí naopak blíž než kdy dřív, u toho stíhají rozebírat své rodinné trable, potomky a chystané filmové projekty s Jane Fondou. Balanc sdělení a formy si snímek není schopen udržet a většinou je to hlavně celková atmosféra filmu, co drží diváka v očekávání. A ono je vlastně jedno, jaký obraz dáte na pozadí melancholického zpěvu Marka Kozeleka – Sorrentino si ozvučení a hudbu jako vždy pečlivě uhlídal a s její pomocí ukuchtil skutečnou melancholii. Když si ale začnete film v hlavně dekomponovat, přiletí hned několik facepalmů – záleží tedy, jací jste cíťové a jak moc se necháte uhranout právě tou audiovizuální svíčkovou kolem, protože především ta je skutečně famózní.

Paolo do hlavního mužského vedení zvolil Michaela Cainea, který dává snímku trademarkový look, který sám získal jako dvorní herec Chrise Nolana a který zde uplatňuje v celé jeho šíři; i když jako by z oka vypadl Sorrentinově stálici Tonimu Servillovi, se kterým sdílí šedesátkový vzhled i šatník z doby Felliniho a Mastroianniho Sladkého života, ze kterého se opisuje už poněkolikáté. Změna je to ale příjemná – Caine umí předstírat nezájem a je příjemný i v občasných otcovských polohách, jež sdílí s Rachel Weisz, která zde předvádí vrcholnou formu a trpí na nejdivnější příběhovou linii s nadšeným horolezcem. Ta sice v sekvenci u bazénu sympaticky boří klišé hezkých slečen chodících s hezkými chlapci, ovšem degraduje sebe sama následujícím přehnaným trapnem a již zmíněnou divností. Paolo mění polaritu svých slov o vztazích, které jsou jednou smrtelně vážné, podruhé zase lehké jako pírko, jen to prostě dělá příliš uměle. Oproti tomu epizodka Paula Dany s make–upem a kostýmem Hitlera působí jako zjevení (Orlí hnízdo bylo koneckonců, počítám, geograficky nedaleko). Kabaret divnosti se ani na chvíli nezastaví a divák je přeci jen tak trochu zvědavý, čím ho tvůrce překvapí v příští scéně. Nápady jsou vidět a jsou prodávány hned několika formálními způsoby, bohužel jich na dvě hodiny není dost a po půli přijde mírný stereotyp, nuda, kterou rozbíjí občasné flashbacky do skladatelovy návštěvy Benátek, které snímek příjemně oživí. Tvůrci sedí italské ulice očividně mnohem víc než prostředí švýcarské přírody, která, ač přenádherná, začne brzo nudit (konkrétně jednota místa v interiérech a exteriérech hotelu).

Skoro jakoby Sorrentino napsal deset postav, některým vymyslel více rovin a jiné použil jako karikatury divna a velvyslance kýče (Maradona, mnich) a nechal je všechny improvizovaně interagovat mezi sebou. Děj tak sestává z mnoha epizodek, některé z nich mají vlastní malý příběh nebo pointu, jiné slouží jako kamerová báseň (v lepším případě), nebo jako patosová opera (v tom horším). Dějovým epizodkám vévodí starcovský humor ústřední dvojice Caine+Keitel, kteří glosují skutečně úplně všechno – od seniorských problémů, přes holky, co v mladých letech měli/neměli, po ostatní rezidenty hotelu, kteří svým občasným nonsensem připomenou osazenstvo sanatoria v Humrovi. Po sympaticky voyerských mezihrách přijde převážný pastiš "pravd života", který zkoumá především téma krásy žití skrz paletu emocí a s nimi spojenou hudbu. Z na první pohled nevinného filozofování, nekonečných procházek, sladkého zevlení skrz masáže a různé procedury probudí překvapivě hořkosladký konec, který je stejně jako stopáž před ním divácky rozporuplný. Caineova finální katarze je ale nadmíru důležitá, elipticky uzavírá snímek v místě, kde začal a s jemností dořekne fakt, který byl už několik chvil všem jasný: Sorrentino je lepší režisér než scénárista. Nejsou ale rozporuplné filmy těmi nejlepšími?☞ PINBACKER