Festivaly — 76th LA BIENNALE, 11. září 2019 10:36Ptáče melancholikRecenze filmu Nabarvené ptáče (2019, 169', CZ/SK/UA)

RECENZE (AH) — Vpředu je nutno uznat, že si Marhoul tuhle pozornost, v kontextu toho, co se mu podařilo natočit, zaslouží právem. A není třeba to svádět na účast v rámci filmového festivalu v Benátkách, i když je to samozřejmě dost příjemné plus, meta, kterou si uťápnutá česká filmová hrdost přála několik dekád. Tam je (jako ostatně na většině jiných svátcích filmu) mimochodem zcela normální, že se novinářské projekce vyprázdňují a naplňují, stejně tak je pochopitelným pravidlem, že pisálek nevyzradí kvality i špatnosti snímku do jeho oficiální večerní premiéry. To jen pro uvedení na pravou míru.

Ptáče se dá označit za náročně providitelný pokus o adaptaci, koneckonců podle Kosińského knihy bude někdo další točit těžko. A na Jerzyho románu, jeho povaze, skutku i kontroverzi kolem plagiátorství to tak nějak celé stojí. Fandové jeho díla si budou odškrtávat jednotlivé epizodky a hodnotit míru naturalismu, jakou v nich tvůrci dovolí z plátna do lidí vylít – zároveň se prát se skutečností, že sledují autobiografické kapitoly, od kterých si ale snímek formálně drží jasně ohraničený odstup. Marhoul si tu dovolil formální konstrukt děje do úryvků a příhod, rozdělených desítkami zatmívaček a roztmívaček, které většinou exponují to samé – národ je ve zlých časech zesilovačem záporných lidských vlastností, bestiálností a nízkých pudů, které se tak staví výš a jsou kolektivně přijímány jako norma. A v mixéru je mimo z doby logicky pramenícího antisemitismu i obyčejná lidská zloba, úchylky a deviace. Plejáda více či méně zhoubných postav tvoří temno kolem klučiny ztvárněného dospívajícím Kotlárem a páchají na něm či jeho okolí skutky, jejichž hranici snesitelnosti má každý z nás trochu jinde. Rozhodně se ale nejedná o pouhý obscénní výčet béčkových zvráceností bez nějakého vyššího plánu a smyslu. Jen se tu špatně empaticky ztotožňuje, jelikož toulající se chlapec působí vytaženě, vykořeněně z celkového dění (což je pravděpodobně záměr), je zkrátka chodícím, živým terčem zla – a když je poukázáno na jeho identitu, hlas, působí to přes jeho mlčenlivost skoro nepatřičně.

O Ptáčeti je poměrně těžké říct, že jde o “dobrý” film. Marhoulův snímek cílí vysoko, je v něm cítit touha povýšit ty obratně rámované obrazy na něco přesahového, ale zůstává prostě “jen“ jako černobílý filmový přepis, nádherný, s řemeslem klasického ražení, současnou kamerou, kvalitativně na míle daleko za čímkoliv, co se u nás točí (už to je potřeba cenit). Proto možná nemusí jít o dílo bořící ratingové tabulky a divácká očekávání, ale zcela jistě jde o snímek důležitý. Jeho existence, účast ve veřejném prostoru, i ty strašlivě vypadající plakáty – je dobře, že tu jsou. Když už nic, tak má Ptáče nabádat k nějakému zamyšlení, jehož kvas v diváctu (alespoň v tom s otevřenou myslí) určitě zůstane a vybublá několik hodin či dní po projekci. Něčím vytrhnout – a jak lépe než skrz šokující činy. Tma je neoddiskutovatelnou součástí lidských niter a prožitých dějin, které, jak víme, mají tendenci fungovat cyklicky – a tak je apel na ty morálně čistší city, empatii, lásku, tak nějak logický. I když se tu zobrazuje pořád stejně – pomocí jejich absence.

Výjevy násilí, pedofílie, vraždění, kvazi-nekrofílie určitě mohou a budou provokovat, nic z nich ale není drážděním záměrným – Marhoulovo a asi tedy i Kosińského téma není nijak složitě zaklíčováno, s přibývající stopáží se s ním nijak zásadně nepracuje a titulky by tak klidně mohly přijít už někdy v poločase, aniž by se výsledný vzkaz nějak hrozivě zbortil. Jsou to ale právě ty necelé tři hodiny, co obsazení kinosálu ubíjí, absence nediegetických prvků, postavy skoupé na dialogy – a když už, tak ve variacích východních nářečí, nepřístupné stejně jako snímek samotný. Ptáče je tak spíš dílem singulární mysli, kampaní jednoho muže, důstojně splněnou mnoholetou misí, jejíž nebe-volající chvály i odsuzující hejty jsou spíš jen ukázkami dvou extrémů: snad cinefilů milujících filmové zrno a postsynchrony šedesátkového Barrandova a upjatých kritiků bez špetky nadhledu. Ten je zde potřeba snad ze všeho nejvíc – nad tou neustálou hrůzou, skrz niž nás provází dětská nevinnost, je třeba vnímat souvislosti a kontext, který snímek (správně) na první dobrou neposkytuje. Marhoul se tu totiž ke kompromisům nesnižuje.

__

V Benátkách bylo k vidění současné italské drama SOLE (psali jsme zde), k jehož shrnutí by stačila jedna, dvě věty. Byl nepěkný, nepříjemný, přesto jsou jeho dvě filmové hodiny hodné vidění. Ptáče by se oproti tomu dalo popsat ještě o fous jednodušeji, je překrásné, důkladně opečované, bez zaváhání. Přesto se dá jako snímek k vidění doporučit těžko.☞ PINBACKER