Karásek totiž na festival dovezl specifický autorský počin ze žánru „domácích” filmů produkovaných předlouho a takříkajíc na koleně, a zároveň se tímto skutkem přihlásil jakožto zakladatel tuzemského mumblecoru, který se tak chlubí hned prvním silným příspěvkem. Karel se tak muže celkem bez problému měřit s ranými bratry Safdieovými, Baumbachem nebo s rozpravami Ronalda Bronsteina. Bohdan v rámci jeho pravidel plní něco jako žánrové zadání, skoro kompletní list atributů – snad kromě předepsané nudy, o kterou divák v jeho snímku překvapivě nezavadí (i když se bude občas snažit odezírat z nesrozumitelných dialogů). Tenhle nízkorozpočtový experiment totiž stojí a padá na osobnosti samotného Karáska, neb jde o uspořádanou množinu stavu jeho mysli, od vztahové filosofie po světonázory na vše, co vás napadne. Karásek putuje ve svých úvahách od předvídatelných postojů do nečekaných hloubek s poťouchlostí sobě vlastní a často s autentickým vtipem, u kterého se jeden s leknutím přistihne opět zpátky v kinosále (a ne na pivu s kamarádem, který mu už deset minut mluví příjemnou díru do hlavy). Jak autor po projekci sám přiznal – obsazení sebe sama tu bylo především z důvodu oné čiré autenticity, neb Karáskovy specifické myšlenkové pochody by do cizí dikce padaly o dost hůř, než když je praví režisér a scenárista sám.
© Film Servis Festival Karlovy Vary
Jeho konverzační celovečerák je tak roven Karáskovi samotnému, jde o jeho vlastní nitrozpyt, vyjadřuje jeho postoj, kde smyšlený vztahový trojúhelník hraje roli posuvníku postaviček z bodu A do B (a někdy C ∆), jen aby se mohl divák na moment nadechnout a připravit se na další myšlenkový marš. Nikdy ale nesklouzává do nějaké volné asociace myšlenek, přes pozorovatelsky exponované dialogy plyne existenciální melancholie, lidská osamělost nadlehčená humorem (a často o to depresivnější), jenž často vyjadřují správně neschopní neherci – ovšem pozor, v Karlovi doplňuje ansámbl i Boková, dokumentarista Klusák nebo všeuměl Petr Marek. Skupinku ztroskocanců tu ale spojuje roztomilá bezmoc prokousat se do dalších dnů, přežít setkání s dalším nekňubou nebo se prostě jenom snést mezi sebou. Jde zkrátka stále o skupinu kamarádů, před i za kamerou, těch, „co ti v tom teda zahrajou” – Karásek nic povrchně vylepšovat (přítomností zvučnějších jmen) nemusí, jeho film mluví sám za sebe i za něho. Generační zpověď bytové doby, věk, kdy se utíká a honí se za tím „něčím”, co musíme a chceme v životě udělat. Tápeme... a čas neúprosně tiká.
Jeho konverzační celovečerák je tak roven Karáskovi samotnému, jde o jeho vlastní nitrozpyt, vyjadřuje jeho postoj, kde smyšlený vztahový trojúhelník hraje roli posuvníku postaviček z bodu A do B (a někdy C ∆), jen aby se mohl divák na moment nadechnout a připravit se na další myšlenkový marš. Nikdy ale nesklouzává do nějaké volné asociace myšlenek, přes pozorovatelsky exponované dialogy plyne existenciální melancholie, lidská osamělost nadlehčená humorem (a často o to depresivnější), jenž často vyjadřují správně neschopní neherci – ovšem pozor, v Karlovi doplňuje ansámbl i Boková, dokumentarista Klusák nebo všeuměl Petr Marek. Skupinku ztroskocanců tu ale spojuje roztomilá bezmoc prokousat se do dalších dnů, přežít setkání s dalším nekňubou nebo se prostě jenom snést mezi sebou. Jde zkrátka stále o skupinu kamarádů, před i za kamerou, těch, „co ti v tom teda zahrajou” – Karásek nic povrchně vylepšovat (přítomností zvučnějších jmen) nemusí, jeho film mluví sám za sebe i za něho. Generační zpověď bytové doby, věk, kdy se utíká a honí se za tím „něčím”, co musíme a chceme v životě udělat. Tápeme... a čas neúprosně tiká.
