Pinbacker ~ Festivaly ~ 54th KVIFF recenze
Hogenauer ve Varech soutěží v sekci Na východ od Západu se svou komorní novinkou, sedm let po uvedení hodinového snímku Tambylles (2012). Celovečerní debut Tiché doteky pozraje jak víno – i díky vynikající Elišce Křenkové a plejádě nizozemských herců, co Hogenauerovi v rámci tuzemské koprodukce pomáhají doručit o několik úrovní přesvědčivější výsledek. A na podobnost s Příběhem služebnice (2016) si díky jistotě uchopení hned několika zajímavých témat po chvíli ani nevzpomenete.

Příběh ó-pér-kyněrecenze napsal

Adam Hencze

dne 8/7/2019

Hogenauer exponuje přestudený moderní sever, anonymní část zbohatlického Pobaltí, do kterého vkládá polozapomenutý jev, extrémně populární především na přelomu nultých a desátých let – totiž aupairství. Pracovní pobyt v zahraničí s úklidem, starostí o infanty a průzkumem ciziny byl a je fenoménem globálním, přesto v určitém smyslu ryze českým – naštěstí filmově nepříliš profláklým a probádaným, což tu společně se zápletkou hraje Hogenauerovi do karet. Roli v tom hraje i ona česká malost, touha dokázat svou hodnotu „těm doma“, kamarádům, spolužákům, rodičům, co u televizních novin dýchají spálený vzduch u Kladna. Přiletěla jsem na fakin sever, tak tu snad chvíli vydržim a taky něco uvidim. Pocity dokazování svých schopností, adaptability, vlastní hrdosti jsou tu počátečním klíčem, co udrží mladičkou služebnici s kuriózním rodičovským párem a jedináčkem Sebastianem ve vilovém stavení. Poté je to už čirý brainwashing.

Autor prakticky od první minuty divákovi šeptavě napovídá cestou robotí: pomalu rozjíždí lineární střihovou skladbu bez emocí, zato se striktními pravidly (jak formálními, tak těmi výchovnými v ději) v pečlivě komponovaných exteriérech a interiérech všehovšudy třech lokací – minimalistického rodinného domu, únikové kavárny, sektářského shromaždiště – s pečlivým rozzáběrováním a přesnou Křenkovou, na jejíž lámavé angličtině, nevinném kukuči (i jméno postavy je zvoleno přesně), počáteční nepoddajnosti a vysoké míře manipulovatelnosti visí celá tíhá toho, zdali snímek diváka koupí. Hogenauer s Felcmanem totiž nenapsali love story nebo rodinné drama, jak bývá v posledních letech tuzemské produkce zvykem. Vydali se odvážnější žánrovou stezkou – tou, kde léčka číhá na každém kroku, a kde je zároveň odměna při vypravěčském úspěchu o to sladší. A výsledek přesvědčuje hned v několika prvcích – vyprávění drží tempo a vtahuje směrem dovnitř, humor se doručuje černě, morbidně, po lanthimosovsku, nastavená mystérie utahuje smyčku a s ní probíhá i uvěřitelná transformace s ohýbáním páteře Míši/Mii.

Její charakter shrnuje myšlenkové a praktické experimenty lidské psyché, jako bylo například slavné mučení vězňů elektrickým proudem, při kterém šlo o souboj uposlechnutí autority versus použití vlastního rozumu a empatie. Nebezpečí automatického respektu z osoby starší či nadřazenější a tím pádem doslovné přijetí její pravdy je tady rozvržené na vztahu Mia – matka, jehož čím dál dynamičtější průběh má dlouhosáhlé následky pro nejedno dítě místní komuny. Něco je tady totiž shnilého. Stupňovaná hniloba dramatu je jakousi mixáží Peelova Get Out (2017) a již zmiňovaného Millerova Příběhu služebnice, alespoň co se týče příběhového primáru. Další náčrty témat jedoucí na vedlejší koleji, jako jsou vztahy na dálku a Miina malost ve světě, rezonují sporadicky.
© Film Servis Festival Karlovy Vary

Je to ale povedeně neuspěchaný rozjezd, pomalé nakoukávání pod závoj fungující podspolečnosti nesoucí se na vlně výchovné a světonázorové diktatury. Celá tahle divná paráda se utáhne se závěrečnými titulky, které vysvětlí souvislost se skutečností a dají tomu o fous větší váhu a vážno. Co ale Hogenauera a diváka zajímá především, je Mia, její reflexe probíhající v trialogu při výslechu s detektivem a tlumočnicí. Nízké pudy a přirozená reakce maskovat své skutky, před kterými se plazíme studem, je jistou ozvěnou v našich vlastních hlavách, neb málokterý jednotlivec neprovedl za svůj život větší či menší špatnost – jde ale především o to, pod jakými štítky, s jakou prioritou a přístupovými právy se to v těch hlavách ukládá na mozkový harddisk.
Seběvědomá skládanka pudově nízkého i vysokého, ve které Hogenauer nepodává jasné morální přiznání – ony etické otazníky diváků posílá jako oštěpy zpět do jejich odhalených myslí. Točí funkčně propojený, formálně zvládnutý a myšlenkově vyspělý debut, jehož přítomnost ve festivalové soutěži by dávala rozhodně větší smysl než například loňské Omerzuho Všechno bude (2018).

Hodnocení zbytku redakce: