Hogenauer ve Varech soutěží v sekci Na východ od Západu se svou komorní novinkou, sedm let po uvedení hodinového snímku Tambylles (2012). Celovečerní debut Tiché doteky pozraje jak víno – i díky vynikající Elišce Křenkové a plejádě nizozemských herců, co Hogenauerovi v rámci tuzemské koprodukce pomáhají doručit o několik úrovní přesvědčivější výsledek. A na podobnost s Příběhem služebnice (2016) si díky jistotě uchopení hned několika zajímavých témat po chvíli ani nevzpomenete.
Hogenauer exponuje přestudený moderní sever, anonymní část zbohatlického Pobaltí, do kterého vkládá polozapomenutý jev, extrémně populární především na přelomu nultých a desátých let – totiž aupairství. Pracovní pobyt v zahraničí s úklidem, starostí o infanty a průzkumem ciziny byl a je fenoménem globálním, přesto v určitém smyslu ryze českým – naštěstí filmově nepříliš profláklým a probádaným, což tu společně se zápletkou hraje Hogenauerovi do karet. Roli v tom hraje i ona česká malost, touha dokázat svou hodnotu „těm doma“, kamarádům, spolužákům, rodičům, co u televizních novin dýchají spálený vzduch u Kladna. Přiletěla jsem na fakin sever, tak tu snad chvíli vydržim a taky něco uvidim. Pocity dokazování svých schopností, adaptability, vlastní hrdosti jsou tu počátečním klíčem, co udrží mladičkou služebnici s kuriózním rodičovským párem a jedináčkem Sebastianem ve vilovém stavení. Poté je to už čirý brainwashing.
Autor prakticky od první minuty divákovi šeptavě napovídá cestou robotí: pomalu rozjíždí lineární střihovou skladbu bez emocí, zato se striktními pravidly (jak formálními, tak těmi výchovnými v ději) v pečlivě komponovaných exteriérech a interiérech všehovšudy třech lokací – minimalistického rodinného domu, únikové kavárny, sektářského shromaždiště – s pečlivým rozzáběrováním a přesnou Křenkovou, na jejíž lámavé angličtině, nevinném kukuči (i jméno postavy je zvoleno přesně), počáteční nepoddajnosti a vysoké míře manipulovatelnosti visí celá tíhá toho, zdali snímek diváka koupí. Hogenauer s Felcmanem totiž nenapsali love story nebo rodinné drama, jak bývá v posledních letech tuzemské produkce zvykem. Vydali se odvážnější žánrovou stezkou – tou, kde léčka číhá na každém kroku, a kde je zároveň odměna při vypravěčském úspěchu o to sladší. A výsledek přesvědčuje hned v několika prvcích – vyprávění drží tempo a vtahuje směrem dovnitř, humor se doručuje černě, morbidně, po lanthimosovsku, nastavená mystérie utahuje smyčku a s ní probíhá i uvěřitelná transformace s ohýbáním páteře Míši/Mii.
Seběvědomá skládanka pudově nízkého i vysokého, ve které Hogenauer nepodává jasné morální přiznání – ony etické otazníky diváků posílá jako oštěpy zpět do jejich odhalených myslí. Točí funkčně propojený, formálně zvládnutý a myšlenkově vyspělý debut, jehož přítomnost ve festivalové soutěži by dávala rozhodně větší smysl než například loňské Omerzuho Všechno bude (2018).
