Hogenauer ve Varech soutěží v sekci Na východ od Západu se svou komorní novinkou, sedm let po uvedení hodinového snímku Tambylles (2012). Celovečerní debut Tiché doteky pozraje jak víno – i díky vynikající Elišce Křenkové a plejádě nizozemských herců, co Hogenauerovi v rámci tuzemské koprodukce pomáhají doručit o několik úrovní přesvědčivější výsledek. A na podobnost s Příběhem služebnice (2016) si díky jistotě uchopení hned několika zajímavých témat po chvíli ani nevzpomenete.
RECENZE (AH) — Hogenauer exponuje přestudený moderní sever, anonymní část zbohatlického Pobaltí, do kterého vkládá polozapomenutý jev, extrémně populární především na přelomu nultých a desátých let – totiž aupairství. Pracovní pobyt v zahraničí s úklidem, starostí o infanty a průzkumem ciziny byl a je fenoménem globálním, přesto v určitém smyslu ryze českým – naštěstí filmově nepříliš profláklým a probádaným, což tu společně se zápletkou hraje Hogenauerovi do karet. Roli v tom hraje i ona česká malost, touha dokázat svou hodnotu „těm doma“, kamarádům, spolužákům, rodičům, co u televizních novin dýchají spálený vzduch u Kladna. Přiletěla jsem na fakin sever, tak tu snad chvíli vydržim a taky něco uvidim. Pocity dokazování svých schopností, adaptability, vlastní hrdosti jsou tu počátečním klíčem, co udrží mladičkou služebnici s kuriózním rodičovským párem a jedináčkem Sebastianem ve vilovém stavení. Poté je to už čirý brainwashing.
Autor prakticky od první minuty divákovi šeptavě napovídá cestou robotí: pomalu rozjíždí lineární střihovou skladbu bez emocí, zato se striktními pravidly (jak formálními, tak těmi výchovnými v ději) v pečlivě komponovaných exteriérech a interiérech všehovšudy třech lokací – minimalistického rodinného domu, únikové kavárny, sektářského shromaždiště – s pečlivým rozzáběrováním a přesnou Křenkovou, na jejíž lámavé angličtině, nevinném kukuči (i jméno postavy je zvoleno přesně), počáteční nepoddajnosti a vysoké míře manipulovatelnosti visí celá tíhá toho, zdali snímek diváka koupí. Hogenauer s Felcmanem totiž nenapsali love story nebo rodinné drama, jak bývá v posledních letech tuzemské produkce zvykem. Vydali se odvážnější žánrovou stezkou – tou, kde léčka číhá na každém kroku, a kde je zároveň odměna při vypravěčském úspěchu o to sladší. A výsledek přesvědčuje hned v několika prvcích – vyprávění drží tempo a vtahuje směrem dovnitř, humor se doručuje černě, morbidně, po lanthimosovsku, nastavená mystérie utahuje smyčku a s ní probíhá i uvěřitelná transformace s ohýbáním páteře Míši/Mii.
HODNOCENÍ (AH) — Seběvědomá skládanka pudově nízkého i vysokého, ve které Hogenauer nepodává jasné morální přiznání – ony etické otazníky diváků posílá jako oštěpy zpět do jejich odhalených myslí. Točí funkčně propojený, formálně zvládnutý a myšlenkově vyspělý debut, jehož přítomnost ve festivalové soutěži by dávala rozhodně větší smysl než například loňské Omerzuho Všechno bude (2018).
napsal Adam H.
