Pinbacker ~ Festivaly ~ 54th KVIFF recenze
Bart Freundlich útočí na karlovarský filmový festival s další ze série svých nemastných, neslaných dramedies, a opět do ní obsazuje Billyho Curdupa a Julianne Moore, svoji ženu. Jeho Po svatbě je adaptací stejnojmenného norského snímku z roku 2006 s tehdejším Madsem Mikkelsenem – Bartovo zpracování akorát překlopí pohlaví některých postav a transformuje vcelku zajímavý nápad do větší... nudy? A jak se asi s juxtapozicí těchto dvou filmů dá předem očekávat: sbohem, Dogma 95, ahoj recyklační Hollywoode.

Můj manža má málo vkusu recenze napsal

Adam Hencze

dne 2/7/2019

Příběhové pozadí je potenciálně silné rodinné drama s tragickou hořkostí – to by ale za kamerou nesměl stát Freundlich, ale někdo s alespoň minimálním režijním citem. V Bartově podání se zesilují všechny dějové nešvary: učebnicový kýč prologu v Indii a melodramatické rozepře podporované dialogy z vesmíru. Přitom se tu na pohyblivých políčkách hýbou svůdní a charismatičtí Billy Curdup, Julianne Moore a Michelle Williams – skvělý ansámbl hraje na jediný rozměr, co občas nechtěně hraničí s parodií. Těžko říct, kdo bude chtít Williams po její zdejší roli ještě někdy na plátně vidět – a chyba není na její straně. Jede se na staré „kdo je čí papá a mamá“, kde není za důležitý považován samotný výsledek tohoto tajemství (je totiž podáno jaksi průhledně), jde spíš o vzniklé tornádo vztahových peripetií, které s sebou (ne)šokující odhalení přinese. A je to nebetyčná nuda – od přebílé svatby dcerky z bohaté rodinky po brouzdající jednotvarou Michelle, nevyužitého Curdupa přes bezradnost, se kterou Bart pracuje s dětským hercem.
© Sony Pictures Classics

Freundlich navíc vrství a opakuje formální přešlapy, které se v kombinaci s nudou a puncem otevírací senzace filmového festivalu tak nějak sečtou ve snad ještě větší neprospěch. Za postih na závěr se dá považovat samotná existence „manželova“ snímku – ani dva dny po projekci si divák nebude vůbec jistý důvodem celé této točby. A nejde teď jen o moderní nešvar v podobě restartů, adaptací a amerikanizací staronových fláků, jejichž posvátnost (alespoň některých) kreslí vykřičník, co vidí každý s alespoň selským rozumem – tedy „ruce pryč!“. Proto máme ve filmové historii dvojité Intouchables, brzy dvojitého Toniho Erdmanna, Muži co nenávidí ženy a nemalou řadu dalších. Ne, uráží spíš nepochopitelné „proč?“. Proč by se někdo vracel do již vyprávěného, bez invence, šťávy a režijního umu. Těžko říct. Julianne, teď hodně plač. Nevadí, to pak střihnem. To spravíme v postu. Tady se s Freundlichem memy generují jaksi samy od sebe.
Po svatbě bude fungovat ve dvě odpoledne na Hallmarku či v hodně zapadlém vlákně veřejného fóra na mimibazaru. Třeba si u něj i někdo popláče. Jako otevírací film karlovarského festivalu je to ale asi taková tragédie jako letošní The Kindness of Stranges z Berlinale.

Hodnocení zbytku redakce:

JB
3
Je to asi jako by někdo s vážnou tváří adaptoval Cimrmanův Vichr z hor. Během sledování převládaly úvahy nad tím, zda se nejedná o žánrový experiment, který má za cíl stvořit výsostně generické, repetitivní a sterilní dílo. Kdyby tomu tak bylo, experimentátor si může gratulovat. Freundlich je ale dle všech indicií naprostým opakem experimentátora a jeho film by měl putovat direkt do sbírky kurozit, oddělení zbytečnosti. Dejá vu s berlinalskou blamáží v podobě Kindness of Strangers je vskutku pozoruhodné.