Pinbacker ~ Festivaly ~ 26th FEBIO recenze
Poslední film Floriana Henckela von Donnersmarcka připomíná filmové zadání maturitní práce spočívající v úkolu vypočíst, na kolik způsobů jde ještě sklonit „vyrovnávání se s minulostí“. Výsledek je přesvědčivý výhradně ve sdělení, že jich je až příliš.

Autor bez dílarecenze napsala

Linda Keršnerová

dne 27/4/2019

Film se stopáží 188 minut (náhoda?) podle očekávání předestírá následující témata: láska, nacistické hrůzy, umění (to poslední tedy spíše předstírá než předestírá). Oproti předpokladu je ale neproplétá v něčem, co by se dalo označit za drama, ale nabízí jakýsi suchý, plochý odvar, po prvních deseti minutách odosobněný a (není-li to s ohledem na prozkoumávané téma nevkusné uvést) až sterilní. Scénáristický „epický“ oblouk po úvodu rychle přilne k předem jasné lince a už z ní nevybočí, s výjimkou samojediného symbolického návratu k úvodní sekvenci, která v pohledu zpětně přetrvává jako naprosto ojedinělý funkční prvek celého snímku. Titulní přesmyčka odkazuje na to, co sledujeme: cosi, co považuje Donnersmarck za působivé, nikoliv objektivně autentické dílo.

Znova a znova znehodnocuje Donnersmarck (a z jeho popudu bezradní, šablonovití, formálně samozřejmě bezchybní herci) jednu vtahující situaci za druhou polopatickým sázením nadbytečných výjevů do pyramidy kýče. Palba zahrnuje veškeré zbraně od líbivě snímaných erotických scén přes představení dvou bezvýznamných postav, aby se právě ony mohly stát náhodnými oběťmi války, až po feel-good montáž na téma významu přátelství pro dobrou náladu člověka.
© Walt Disney Germany

Ještě jedna poznámka – autorka recenze se pokládá za nadšeného konzumenta ryze vizuálního výraziva. Příklady: Dokonalý trik – hromada klobouků v lese, originální Muži, kteří nenávidí ženy – trhaně se odvracející dívka na prohlížených archivních fotkách. Scénu v Nikdy neodvracej zrak s prolnutím obrazů a projekce na plátně je možno pokládat za nestydatě školácké znesvěcení tohoto filmového nástroje, které je poslední kapkou vybízející k hlasitému zaúpění nad primitivně předkládanou látkou.
Prostě a jednoduše je Nikdy neodvracej zrak příkladem špatného dobrého filmu. Střízlivý divák nebude ošálen jmény a výpravou a nutně musí nesnesitelné zjednodušování prokouknout – byť obecně dosavadní hodnocení snímku hovoří spíš o opaku. Vlastně proč tomu, kdo se filmem nechá dobrovolně zaujmout, zážitek nepřát. Ostatní budiž varováni a hodně zdaru při prokousávání se třemi hodinami Donnersmarckovy nemastné fascinace vlastním opulentním scénářem. Útěchou statečným budiž majestátní skóre Maxe Richtera.

Hodnocení zbytku redakce:

AH
1
Jednička za toho Richtera. Retardovaná primitivita servírována v nekonečně epických obrazech, kde Donnersmarck po ještě relativně slibném startu nepřetržitě dvě a půl hodiny masturbuje nad vlastní chytráckou blbostí. Doufám, že to alespoň točil na nějaký starý filmový cívky, protože ty hořej nejrychlejc.