„Znám ještě jinou otázku,“ řekne profesoru logiky Kaspar Hauser při řešení úkolu, kde má na rozcestí poznat, kdo přichází z vesnice lhářů a kdo z vesnice pravdomluvných. „Zeptal bych se ho, jestli je žába.“ Herzog tak ve svém filmu Každý pro sebe a bůh proti všem vytváří postavu moudrého blázna, „vlčího člověka“, jenž se narodil na počátku devatenáctého století. Profesor logiky vynalézavou možnost zamítá a Kasparův mozek končí v rukou zvídavých vědátorů. Podobnému, ale přesto podstatně odlišnému osudu se věnuje rakouský řežisér Markus Schleinzer ve svém filmu Angelo. Jako objekt tu vystupuje skutečně žijící osobnost„dvorního mouřenína“ Angela Solimana. Narozdíl od Herzoga ale Schleinzer nelení a pitvá rovnou: zaživa.
RECENZE (LČ) — Podobně jako v Herzogově filmu i v Angelovi není syžet podřízen hledisku hlavního hrdiny. Ke slovu se dostávají různí otrokáři, hodnostáři, komoří i nádeníci v dílně taxidermické. Film díky tomu získává nadhled: ostatně hned první záběr má tuto funkci, když vzdálenou akci podřizuje pomalému tempu a nechává nás zvědavě čekat na mravence v pozadí. Schleinzer díky tomu rozehrává hru a ptá se: lze kritizovat společnost bažící po objektivitě právě prostřednictvím objektivity?
Téma světa jako rozpůleného mraveniště – jakési výstavky lidí – prostupuje celým filmem. Důmyslné kostýmy a architektura dekorací vytváří dojem prázdnoty, ale je to především způsob snímání, co nám postavičky (a především hlavní postavu) vzdaluje. Schleinzer volí strukturální přístup: film rozseknutý na tři části; každá uvozena hudbou z pera Domenica Scarlattiho; každá s „jiným“ Angelem: nejprve dítětem, pak dospělým, později stárnoucím. Vypadá to jednoduše, ale film Angelo je, podobně jako jeho titulní postava, vším, jen ne jednoduchým.
Nejzřetelnější je to na proměnách Angelových rolí. Nejprve je zbožím, ukradeným dítětem bez minulosti a domova. Jeho vychovatelka ho cvičí a vystavuje jako cizokrajné zvíře, proti čemuž pochopitelně rebeluje. Nejhorší fáze Angelova života je teprve před ním: nestává se v ní cvičenou opicí z donucení, ale se svou rolí se sžívá a přikrmuje ji. Stává se prostě kašparem. Nahrazuje všechno, co dosud prožil, neautentickými báchorkami o středu Země a Slunci visícímu v Africe tak nízko, že k němu doletí šípy domorodců. Vystrašené dítě ukradené neznámým rodičům se mění v udatného bojovníka. Masky se Angelo nedokáže zbavit ani před vlastní ženou: snaží se, ale jak se zbavit toho, co ho teď ve své podstatě utváří? Angelův posmrtný osud je jenom ironickou tečkou, komentářem snahy západní společnosti o uchopení přírody a skutečnosti. Aneb papouška je nutno zastřelit, vykuchat, vycpat a vystavit, aby jeho krása vyšla najevo.
Zvláštní roli ve Schleinzerově promyšleném divadle sehrává postava rakouského císaře. Historicky šlo o postavu Josefa II., osvícenského „selského panovníka“. Pokrokový státník je proti Angelově rozpouštějící se osobnosti hotový krasoduch: svižně přemýšlející reformátor, který o svobodě přemítá s temným zanícením romantika a pak ještě mimoděk zalituje, že mu maminka coby následníkovi nemohla nařezat. Není divu, že Angelo císaře nechápe. Císař je tu paradoxně tím, kdo si uvědomuje rej masek kolem a jho svého vládnutí. Sluha, otrok a především herec Angelo si takových věcí nevšímá. Anebo ano: ale to už mu v uších zvoní umíráček.
Stylisticky výjimečná je v Angelovi práce s kamerou a svícením. Zelené lesy plné hemžících se dvořanů ožívají stejně, jako škrobená zábava uvnitř. Způsoby záběrování navíc počítají i s proměnlivým formátem: jednou se exteriér tísní v akademickém poměru stran, vzápětí se obraz roztáhne a navazující záběr interiéru spolkne větší plochu plátna. Takový přístup by působil nahodile, kdyby z hlediska kompozice Angelo nedbal sebemenšího detailu. I kvůli délkám záběrů je práce s postavením herců a objektů klíčová: což ještě podtrhuje téma zvěcnění člověka, jeho převedení z individua na bezduchou hmotu.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) — Schleinzerův Angelo není film pro každého. Nekompromisní, důsledný, ale nesamoúčelný film čeká až do posledního záběru. Tam všechno zaklapne a divák odchází v hloubání. Nakolik palčivém a univerzálním, nechť rozhodne každý subjekt sám. Doporučením budiž představa setkání v alternativním vesmíru, kde by se Kaspar Hauser z Herzogova filmu zeptal Angela Solimana, je-li žábou. „Nevím,“ odpověděl by smutně mouřenín.
napsal Lukáš Č.
