László Nemes slyšel po press projekci svého nového snímku v Benátkách nesouhlasné, nepochopené bučení. Že by přes sto let nezhojená bolístka krvavých, bezmyšlenkovitých bitev na řece Soča, kam legendární italský generál Luigi Cadorna jedenáctkrát (!) vrhl svou armádu de facto na popravu proti zakopaným Rakušanům? Těžko říct. Maďarský autor svým sugestivním filmovým předvečerem první velké války rozlícené Italy v publiku možná jenom nechtěně uspal, koneckonců, s bezmála tříhodinovou stopáží a vlažným tempem se to může lehce stát. Vězte ovšem, že každý řádný cinefil s alespoň minimem filmového citu prožije u Soumraku všelicos, jen ne nudu.
RECENZE (AH) — Nemes tu následuje obdobnou cestičku, jakou si vyšlapal oscarovým Saulovým synem (2015) tři roky nazpátek, v závěsu jej znovu následuje Maďarsko: opět vysílá jeho film do boje o cizojazyčné Oscary. László spolupracuje s minimálně obměněným tvůrčím týmem, se kterým opět dociluje podobné filmové estetiky – tu už proto asi můžeme vnímat jako opakované zajetí autorova stylu, který spočívá v důrazu na impresi založenou na formálně zabarveném zobrazení realismu. Narativ je stejně jako minule ohlodaný na kost, dějových zvratů a rozehrání postav minimum, vše jde shrnout prakticky v jednom souvětí: stejně jako chtěl Saul "prostě jenom" pohřbít svého zavražděného syna, chce Írisz (Juli Jakab) najít temný stín svého bratra Kálmána a nechtěně u toho zjistit, co za rodinné zlo skrývá nyní zapovězená historie jejího rodu. Více netřeba vědět ani řešit. László volí tvrdá pravidla hry, s kterými může rozvést vlastní bitvu filmové formy a účelu.
Postava Írisz tu (stejně jako tehdy Saul) nehraje titulní roli, tou je léto 1913 a ulice rozpálené Budapešti, obojí pozorované subjektivně skrz její oči. A prázdniny jsou to horké jak teplotně, tak ideologicky – ze záhady o konci a restartu věhlasného kloboučnictví s nepřístupnem a nejasnou přítomností divna vyzařujícího z okruhu lidí, se kterými se Írisz postupně setkává, se klube pocitový obraz Rakousko-Uherska, kam měl brzy dorazit nováček, ten, který, jak hořkosladce shrnuje divadlo Járy Cimrmana, se už jen tak nezakecá. "To bude sekáč." Evropa se nadechuje před čtyřletým stínem masakru lidství a hodnot, Uhry mají páteře prozatím srovnané, František Josef stále naživu a monarchie působí silně, byť stojí na vratkých nohou tehdejšího společenského rozpoložení. Nemes zobrazuje ulice a místa, kudy se objektiv jeho posedlosti touto konkrétní (a v rámci snímku fabulační) lidskou etapou ubírá.
Autor tak podruhé kreslí temnou válečnou vizi, střídá dusivý plyn vraždícího jedu z Osvětimi za čoud z komínů parníku na Dunaji, za škvařené uhlí v lokomotivě, za metropoli v oparu, která v sobě nechávala růst, podobně jako zbytek kontinentu, čím dál víc hlasitější nepokoj mysli, nesouhlasné pnutí a touhu testovat, kam až je kodex lidství možné zahnat a do jaké míry je vhodné vyeskalovat vzájemné vztahy zemských titánů. Potulné pouliční gangy ničící rodinné dědictví módního butiku či palác ovdověné hraběnky jsou skutečnostmi šoku, bezpráví a metaforami toho, co mělo za pár měsíců konstituční státní správu zachvátit. László k tomu nezapomíná mířit prstem na znásilnění ze strany Habsbursko-lotrinské dynastie k Maďarské šlechtě, ať už postavou nápadníka z Vídně či císařskou dvojicí během návštěvy kloboučnictví. Je těžké se v Soumraku něčeho konkrétního chytit, konstantní neuchopitelnost byla ale na seznamu tvůrčích záměrů pravděpodobně hned na prvním místě a v rámci komunikace tématu tu má své místo.
Atmosferickému pohlcení pomáhá točka na 35mm materiál, místy záměrně přeexponovaná či postrádající kontrast, dobově sépiová. Na sedmdesát milimetrů se fotografovala závěrečná scéna, epilog, který je v pořadí druhou citací mistra Stana, po Eyes Wide Shut se tak dostává i na Stezky slávy (1957), kde se sice obratně podtrhává užití šíleně dlouhých jízd skrze zákopy bez střihu a se stovkou komparzistů, na druhou stranu jde o zbytečný doslov s konečným symbolem, který by měl být pozornému účastníkovi tak nějak jasný. A to bude Nemesův největší problém v bitvě o diváky – jeho snímek po prezentaci na festivalech koupil velký distributor, který bude mít vzhledem k povaze snímku problém dostat lidi do kina. Ke kalkulu v podobě prvoplánové torturky má ale Soumrak daleko – stejně jako k artu nebo bijáku pro hipstery. Jde především o filmově dotaženou osobní zpověď citů a intimních postojů k jedné lidské etapě, o které se v hodině dějepisu učí fakticky, nikoliv sebereflexivně. Maďarský tvůrce tudy pokračuje s etablací sebe jako vůdčího filmového autora Maďarska a Evropy, ve které může s jejím aktuálním politickým směřováním snadno dojít k sebevznícení, ne nepodobném tomu, které rozpoutal Gavrilo Princip sto let zpátky v Sarajevu. A před touto spirálou pekla cupitá na plátně Nemesovo oko personifikované v Írisz, mladé ženě, ztělesnění aktuálního, prchavého života a přicházející, nevysvětlitelné smrti.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Kafkovská předzvěst smrtky, která vykosila celou jednu generaci a nastartovala to, co dnes nazýváme moderní dobou. Nemes si je řemeslem a svou vlastní, jedinečnou autorskou vizí jistý snad až příliš – Soumrakem tak testuje nejen to, co divák v kinosále ještě snese, ale i způsob, jakým ho filmařsky dokonale uspokojit.
napsal Adam H.
