Pinbacker ~ Festivaly ~ 75th LA BIENNALE recenze
Nad benátským ostrovem Lido se zatahuje, čekáme na nového Cuaróna… Laťka vysoko, zhasne se, pomalý rozjezd. Nejdřív si říkám: to má být všechno? Netečně sleduju plátno. Obraz ubíhá, najednou neubíhá – přestávám analyzovat. Do špatně utěsněné haly pronikají zvuky venkovní bouřky, je to ale jedno. Cuarón znova natočil film, který se víc prožívá, než sleduje.

Roma je splacený dluhrecenze napsal

Lukáš Červený

dne 5/9/2018

Roma. Proč zrovna tenhle název? Na první dobrou připomíná zaniklou říši. V Mexico City, kde se film odehrává, najdeme čtvrť „Colonia Roma“. Asociace se starověkým Římem není náhodná: Alfonso Cuarón je už od svého celosvětového průlomu, Mexické jízdy (Y Tu Mamá También), známý subtilním politickým komentářem, a ani Roma není v tomto ohledu výjimkou. Věci veřejné se tu dějí na pozadí života postav, přičemž civilizace, ve které žijí, skutečně působí blízka zániku. Že by Potomci lidí, kde se hlavní hrdina Theo ocitá mezi mlýnskými kameny dvou znesvářených stran? Ano i ne.

Zatímco předchozí Cuarónovy filmy (v Romě šibalsky citované) byly objevováním a technicky hravým čarováním, Roma je mnohem zadumanější. Samozřejmě: žádný z povedených snímků tvůrce nelze označit za vyprázdněnou hračku. I spektákl typu Gravitace se doslova vrací na Zem, ke společným lidským hodnotám. Přesto Roma až zaskočí pomalým tempem: nezačíná sexem (Y Tu Mamá Tambien), výbuchem (Potomci lidí) ani svižným „Lumos!“ pod peřinou (třetí Harry Potter). Začíná mytím průjezdu. Jak už upozornil kryptický teaser, kde se mýdlové bubliny hromadí v prohlubni dlažby, Roma nemá být žádnou horskou dráhou. Přesto horskou dráhu připomíná: takovou, která se řítí zcela neslyšně, zezadu, aby vás ve vhodný moment totálně semlela.
© Netflix

Z hlediska příběhu je Roma geniální: spojuje minimálně tři dějové linie, dvě na oko odsunuté do pozadí. Pozadí je (stejně jako například v Potomcích nebo díky Hermionině obraceči času) klíčem k fungování celého světa. Nic nového pod sluncem, Cuarón byl mistrem budování světa vždycky. Světa filmu, do kterého se přes všechnu špínu za nehty byla radost vracet, nechat se znovu překvapit a vtáhnout atmosférou opřenou o technické vedení. Roma je v tomto ohledu neméně úspěšná, ale také plná vystřízlivění. Nese znaky hravosti, vypiplanosti, ani zvraty nešetří. Pod tím vším ale jako by vězela bolest.

V rozhovoru pro Vanity Fair Cuarón odhalil, jak moc autobiografický příběh filmu je. Devadesát procent jsou prý přímo jeho vzpomínky: na rodinu a služku, která se o něj starala. Cuarón šel ve svém hledání ztraceného času tak daleko, že dokonce navezl od příbuzných různé kusy původního nábytku. Proto možná ty nezvyklé detaily knížek, poliček, stolů: a proto i bolest, vydechnutá spolu s „Shanti Shanti Shanti“ závěrečných titulků. Na co konkrétně Cuarón vzpomíná? Roma není jeho příběhem, je příběhem Cleo, mladé služky u rodiny bílých Mexičanů. Cleo, ztvárněná s nezaměnitelnou tvrdošíjností Yalitzou Aparicio, patří do jiné sociální vrstvy než oni: barvou pleti má blíž k původním obyvatelům Mexika.
© Netflix

Podobně jako zvolení názvu je Cuarónovo rozhodnutí sledovat osud Cleo jednak osobní, jednak politicky motivované. Celý film je věnován skutečné služce Cuarónovy rodiny, která malého Alfonsa vychovávala spolu s jeho biologickou matkou. Podle těchto dvou skutečných žen jsou modelovány i hrdinky Romy. Biologická matka má ve filmu jasnou roli: její příběh a spolu s ním i příběh celé rodiny se odhaluje na pozadí toho Cley, de facto jejíma očima. Jak už bylo řečeno, Cuarónova pečlivost se projevuje v nenásilném skloubení těchto příběhů, jejich postupném vypravování. Jako tři šroubovice se v Romě proplétá život Cleo, život všech členů rodiny, pomocí zdánlivých maličkostí odhalený až na kost, a v posledku život hlavního města Mexika v sedmdesátých letech. Scénář přesně staví událost za událostí tak, aby se divákův zájem a ostatně i angažovanost rozvinuly jako koberec. Zmíněný pomalý rozjezd je smysluplným vyčištěním: Cuarón si doslova zametá před vlastním prahem, bere mýdlovou vodu na svou filmografii a čisté plátno plní něčím úplně jiným, ale vlastně stejně cizelovaným. Ostatně, podobně jako Kubrick patří mezi autery, kteří každým svým dalším dílem překračují stíny i konvence toho posledního, jako by se snažili unikat pohodlí režisérského křesla a volili místo něj křeslo elektrické, nabíjené větší a větší voltáží pro případ, že by klimbali. Roma se od některých Cuarónových filmů distancuje doslovně, když je promítá na plátno nebo zrcadlí v mnohem vážnějším hávu. Největším odlišením zůstává paměť. Namísto adaptace již existující předlohy se Cuarón vydává do vod vlastní minulosti.
© Netflix

Vzpomínání je ostatně činnost s uměním bytostně provázaná. Psaní je už podle řecké filozofie lékem i jedem v jednom: lékem proti zapomění, který však tak trochu zabíjí opravdové vzpomínky. Roma proto rozhodně nemůže být stoprocentně autentickou zpovědí. Už volba služky jako fokální postavy dává tušit, že Cuarón není z těch, kteří by toužili vyprávět sami o sobě. Zlí jazykové můžou namítat, že volba ženy znevýhodněné jak sociálně, tak rasou, je samoúčelná a vypočítavá. Snaha bílého muže „schovat se“ za utlačovanou vrstvu nebo snad diváka manipulovat k falešnému soucitu ale z Romy nečiší vůbec. Cuarón naopak splácí dluh: osobní i politický. Přičemž ani trochu neslevuje ze svého přesvědčení o světě politiky a jejích masakrů, které se odehrávají „bez nás“, na pozadí našich osobních dramat, do kterých se vždy jen na okamžik propíjí. Znovu: tři příběhové linie toto vyřknout umožňují, a umožňují vyprávět i další, okrajové příběhy, jako jsou ty jednotlivých dětí v rodině, jejich otce, babičky, či rodinných přátel, zbohatlých gringů, kteří se dokáží střelbou z pistole bavit, jako by jejich země neznala žádný masakr nebo by oni sami nebyli vázáni nás všechny čekající smrtí. Umožňují také vzpomínat bez nostalgie či návodnosti.

Volba služky odráží i Cuarónovu dlouhodobou snahu o zachycení jakéhokoliv tématu co nejvšeobecněji srozumitelnou optikou. Lidskost je to, co je pro tvůrce společné všem: machistickým mužům, přísným ženám, bohatým i chudým vrstvám. Těmto světům–protipólům je dáno na okamžik pohledět do očí „těch druhých“, aby zjistili, že jsme všichni vposledku lidmi. Natolik bazální myšlenka zavání uslzenou dobrosrdečností, ta se ale v Romě neobjeví nikdy. Naopak: svět filmu umí být krutý. Pocitové napětí dává napojení na hlavní hrdinku postupnou, zdrcující kadenci. Cleo začínáme rozumět, jejího psa začínáme mít rádi a bolest rodiny se přenáší i na nás. Trávit sto pětatřicet minut ve světě Romy není bez počátečního oťukávání, jakmile však člověka naťukne, jedná se o absolutní zážitek. Bezedná kapsa Netflixu, která Cuaróna financovala, umožnila nebývalou tvůrčí kontrolu nejen tvůrci samotnému (Cuarón je podepsán jako režisíér, scénárista, kameraman, jeden ze střihačů a koproducent), ale i celému jeho týmu. Ať už v tom hraje roli peněžní nezávislost nebo volba srdci blízkého tématu, v žádném z jeho ostatních filmů se nesetkáme s takovou dávkou pokory a něhy.
Cuarón prý jako malý chtěl být buď austronautem nebo režisérem. Naštěstí pro nás zvolil to druhé, a jestliže Gravitace byla splnění dětského snu, Roma splácí dluh. Dluh matkám, ženám z vlastní paměti, i dluh kinematografii. Její moci vyprávět širokým záběrem něco, co má naprosto intimní rozměr. Příběh Cleo a rodiny, u které slouží, není pouhou oživenou vzpomínkou jednoho kluka, ale zpřítomnělou univerzálií: zachycením všeho lidského v konkrétním příběhu. Už pro ty skutečně široké záběry je návštěva kina povinností, její opakování pak dobrovolným testováním, zdali jde skutečně o Cuarónův nenápadný vrchol.
10

Hodnocení zbytku redakce: