Festivaly — 53rd KVIFF, 10. říjen 2018 01:33Páteční noc v AnkaliRecenze filmu Climax (2018, 95', FR)

RECENZE (AH) — Noé: Climax. Otevírá se vyhrazením stylu a kazetovým výčtem autorových oblíbenců, ze kterých bude na následujících devadesáti minutách sem tam citovat – a to z áčkových i béčkových krajů, kde se nevyhne i kultovní Suspirii (1977) (z jejíhož remaku vám brzo přineseme makrorecenzi). Francouzský tvůrce exponuje na první půli kvantum postav z řady artistů všech pohlaví, ras, původů a talentů, kterým dopřává dechberoucí kompozici úvodu s tanečním číslem, které fotografuje z všemožných úhlů několik dlouhých minut bez střihu. Filmoví znalci spatří první náznaky Noého vnitřního šílence už v následující nevinné konverzačce, kde se odlehčují témeta análního sexu či vtipně zabaleného nebezpečí rimmingu. Tam se taky poprvé a naposled objevuje náznak maskulinity, která je stejnýma nohama skopnuta zpátky na zem, ve filmu plném žen, bisexu a celkového erotického napětí.

A je snad i trochu škoda, že běsnění přichází s takovou silou a rychlostí. Nezávazné dialogy různých dvojic z taneční skupinky jsou čím dál nenucenější a zajímavější, některým charakterům se i podaří divákovi regulérně přirůst k srdci. Lehká party s oťukáváním bariéry vkusu, vztahových bubáků či preferencí v posteli každopádně končí volným pádem do Danteho Pekla, prostředí zimní chaty je transformováno do Očistce a hlavním pekelníkem se stává rohatý Noé. Zde rovněž odjíždí i děj, logika, i její kauzalita – partička kamarádů, kamarádek, partnerů a kolegů se stává obětí někoho ze svého středu a nedobrovolně ujíždí na tripu s množstvím o několik řádů výš, než je zdrávo, doporučeno, vhodno. A aby se to zažíralo pod kůži ještě o něco hůř, vše se (dle slov Gaspara) odehrálo podle pravdy v rámci případu z Francie, roku léta páně '96. Teď chcípneš.

Způsob, jakým Kubrick zobrazil vývoj člověka z opice, je tu inverzní: Noé provází estetikou, ve které se z relativně kultivované společnosti stává fyzická zvěř, která skáče proti evoluční inteligenci a plazí se po nejnižších pudech. Je to pohled plný obdivu a hnusu, ve kterém může lecko najít apel, který letí slovy Billa Nighy z televizních obrazovek minimálně jednou za rok během Vánoc: "Nekupujte si drogy! Staňte se popovou hvězdou a lidé vám je budou dávat zadarmo." To, o čem se v Climaxu v první půli vtipkuje, je v dalším aktu realitou z nočních můr... alespoň tedy pro některé z postav. Drtivá většina z nich je ale trestána a svlékána ze všech svých kůží za činy, které se často staly na základě kvazi-pravdy, mystifikace nebo davové psychózy. Autoři si tu přehazují žánry s pro ně typickými prvky jako horký brambor, který jim občas padá na zem s tím, jak moc chtějí diváka šokovat. Některé ortely nad zmatenými účastníky "kalby v Ankali" jsou extrémně surové, dají se ospravedlnit barevnou kaší, kterou mají dočasně v hlavě místo mozku.

I v tom největším chaosu je ale orchestrální řád a Noé má hráče pevně v rukou. Climax má oproti Enter the Void (2009) a následně Love (2015) mnohem jasnější obrysy, které dále svítí s jasně čitelnou značkou jména svého autora. Ten zde navíc bere oba extrémy ze svých filmařských pólů – dle předešlých biografických zmínek výše jde o astrální stav podvědomí buzený a stimulovaný syntetickou látkou versus striktní narativ s přesahem. Z obou v Climaxu čerpá to lepší, přimíchává setting inscenovaných choreografií a čísel, formálních hrátek a kamerových letů s expozicí a celkovou, pro autora typickou drzost, se kterou má divák dvě možnosti – buďto na ni přistoupit, nebo ji protrpět.☞ PINBACKER