Festivaly — 53rd KVIFF, 11. červenec 2018 17:46Studená láskaRecenze filmu Studená válka (2018, 89', FR/PL/GB)

RECENZE (AH) — Paweł má zcela bezpochyby unikátní vizi kloubení reality s filmem a Polsko může poprávu skandovat jeho jméno (i když sám žije spíš ve Velké Británii). Pawlikowski by vyhrával závody v potápění se ve staromilství, a začíná to především formou, neb jeho nový snímek o melodramatickém vztahu dvou lidí, jež zadupávají kované boty dějin 20. století, jde proti spoustě žánrovým zvyklostem. Jeho love-story je naprosto volna jakéhokoliv sentimentu a obrazů aktu lásky, vztah Wiktora a Zuly je na zoufalých dekádách zobrazen jako existenciální prázdno, ze kterého není jasného východiska. To částečně pramení z tehdejší polské historie, poválečného uspořádání a nástupu totalitního politbyra, částečně prostě z toho, že nekteří lidé si i přes vzájemné hluboké city zkrátka nejsou souzeni.

Pawlikowskiho otisk je rozeznatelný po první minutě – jde především o Żalovu kameru se stylizovaným rámováním a poté o takměř dokonalou přesvědčivost v práci s mizanscénou, v jistotě vnitrozáběrové režie, s formalistickými detaily, které občas skáčou až do manýristických vod, ovšem stále v rámci mezí obdivuhodna. Autorská skupina prokazuje naprostou formalistickou převahu, vizuálně promyšlenou, uhlazenou a i sonicky nečekaně funkční v rámci postupu dramatu – ať už se jedná třeba jen o transformaci interpretace lidové písně, která na pozadí změn kultury a společenského života mění jak frázování, tak žánr, ve kterém je zpívána.

Nehledě na tisíc věcí, co je na Studené válce skvělých – je třeba zdůraznit, že vychtěný odstup, který Pawlikowski drží mezi divákem a zamilovanou dvojicí (která mezi sebou rovněž držela citový i geopolitický odstup), snímek bodá do zad. Degraduje ho (či povyšuje?) na zaujaté pozorování poválečné poetiky, která se následně mění v opakované formální cvičení z různých evropských měst – nádhera střídá krásu, jen vyprázdněnou. Nelze nevěřit, že se při takto dotažené dramatické práci nejedná o záměr, který by snad i fungoval při delší stopáži. Tam by už ale hrozilo nebezpečí zbytečné epiky (jinak by to byla opravdu nuda), což by Paweł jistě nekvitoval.

Spousta velkých dějových milníků je proto zkratkami, které často prostě jenom spojují téma, které těch odkoukaných devadesát minut spojuje – totiž stalinistické pořádky padesátých, a normalizační snahy s příchutí koření západu let šedesátých. Je to úsporné, baladické vyprávění s očividnou láskou k evropské post-hitlerovské kinematografii, které používá Zulu s Wiktorem jen jako figurky, na kterých zkouší testy připravené vyšší mocí. Jejich osud potom balí do fatalistického bodu, který skončí, podobně jako u Petra a Lucie, v troskách kostela.

Nějaký odlehčující humor tu nelze očekávat (i když se snímek cítí jistě i v několika situačních "o kurwa" momentech), fragmentovaná výprava si občas najde místo pro satirický komentář k několika vedlejším postavám, které opět tematizují malost a hloupost režimu, který se nestyděl dělat z umělců/emigrantů britské špiony.

Na hloubkový ponor sice není čas, Studená válka přesto s uběhlým časem roste, zraje a kvasí, tedy v rámci zachování vážnosti a filmového tónu spíš hnije, ale tím dobrým směrem. Jde o široce přístupnou artovku, která se určitě nezaryje pod kůži tak, jako se to povedlo Idě, ovšem i ona dokáže občas nepříjemně kousnout a především opět přesvědčit o tom, jak kvalitní se v Polsku točí filmy.

Důležitá poznámka na závěr: práci tohoto chirurga je vhodno vidět v co nejlépe ozvučeném kinosále s dostatečně velkým plátnem.☞ PINBACKER