Pinbacker ~ Festivaly ~ 53rd KVIFF recenze
Pawlikowski v sobě nezapře cosi formanovského, tedy mimo očividnou točbu na černobílý materiál a oblibu v hudebním podloží svých snímků. Jeho Ida (2013) bodovala na evropských cenách společně s těmi akademicky americkými, odkud si odnesla zlatou sošku Oscara za nejlepší zahraniční film – její nástupce, Studená válka, má podobně silnou ambici: hrdě kráčí proti formálním a dramatickým pravidlům a ponechává si silně autorské razítko. Je to ale dobrý a koukatelný film?

Studená láskarecenze napsal

Adam Hencze

dne 11/7/2018

Paweł má zcela bezpochyby unikátní vizi kloubení reality s filmem a Polsko může poprávu skandovat jeho jméno (i když sám žije spíš ve Velké Británii). Pawlikowski by vyhrával závody v potápění se ve staromilství, a začíná to především formou, neb jeho nový snímek o melodramatickém vztahu dvou lidí, jež zadupávají kované boty dějin 20. století, jde proti spoustě žánrovým zvyklostem. Jeho love-story je naprosto volna jakéhokoliv sentimentu a obrazů aktu lásky, vztah Wiktora a Zuly je na zoufalých dekádách zobrazen jako existenciální prázdno, ze kterého není jasného východiska. To částečně pramení z tehdejší polské historie, poválečného uspořádání a nástupu totalitního politbyra, částečně prostě z toho, že nekteří lidé si i přes vzájemné hluboké city zkrátka nejsou souzeni.

Pawlikowskiho otisk je rozeznatelný po první minutě – jde především o Żalovu kameru se stylizovaným rámováním a poté o takměř dokonalou přesvědčivost v práci s mizanscénou, v jistotě vnitrozáběrové režie, s formalistickými detaily, které občas skáčou až do manýristických vod, ovšem stále v rámci mezí obdivuhodna. Autorská skupina prokazuje naprostou formalistickou převahu, vizuálně promyšlenou, uhlazenou a i sonicky nečekaně funkční v rámci postupu dramatu – ať už se jedná třeba jen o transformaci interpretace lidové písně, která na pozadí změn kultury a společenského života mění jak frázování, tak žánr, ve kterém je zpívána.
© Kino Świat

Nehledě na tisíc věcí, co je na Studené válce skvělých – je třeba zdůraznit, že vychtěný odstup, který Pawlikowski drží mezi divákem a zamilovanou dvojicí (která mezi sebou rovněž držela citový i geopolitický odstup), snímek bodá do zad. Degraduje ho (či povyšuje?) na zaujaté pozorování poválečné poetiky, která se následně mění v opakované formální cvičení z různých evropských měst – nádhera střídá krásu, jen vyprázdněnou. Nelze nevěřit, že se při takto dotažené dramatické práci nejedná o záměr, který by snad i fungoval při delší stopáži. Tam by už ale hrozilo nebezpečí zbytečné epiky (jinak by to byla opravdu nuda), což by Paweł jistě nekvitoval.
© Kino Świat

Spousta velkých dějových milníků je proto zkratkami, které často prostě jenom spojují téma, které těch odkoukaných devadesát minut spojuje – totiž stalinistické pořádky padesátých, a normalizační snahy s příchutí koření západu let šedesátých. Je to úsporné, baladické vyprávění s očividnou láskou k evropské post-hitlerovské kinematografii, které používá Zulu s Wiktorem jen jako figurky, na kterých zkouší testy připravené vyšší mocí. Jejich osud potom balí do fatalistického bodu, který skončí, podobně jako u Petra a Lucie, v troskách kostela.

Nějaký odlehčující humor tu nelze očekávat (i když se snímek cítí jistě i v několika situačních "o kurwa" momentech), fragmentovaná výprava si občas najde místo pro satirický komentář k několika vedlejším postavám, které opět tematizují malost a hloupost režimu, který se nestyděl dělat z umělců/emigrantů britské špiony.
© Kino Świat

Na hloubkový ponor sice není čas, Studená válka přesto s uběhlým časem roste, zraje a kvasí, tedy v rámci zachování vážnosti a filmového tónu spíš hnije, ale tím dobrým směrem. Jde o široce přístupnou artovku, která se určitě nezaryje pod kůži tak, jako se to povedlo Idě, ovšem i ona dokáže občas nepříjemně kousnout a především opět přesvědčit o tom, jak kvalitní se v Polsku točí filmy.

Důležitá poznámka na závěr: práci tohoto chirurga je vhodno vidět v co nejlépe ozvučeném kinosále s dostatečně velkým plátnem.
Všudypřítomný dějový i formální chlad, ovšem chirurgicky přesný. Formální neo-lahoda, prázdná, se záměrem. Polská vyšší dívčí, nedokonalá, podobná jako ústřední herecké duo: nelze se do ní zamilovat, ani bez ní žít.