Debra Granik pomáhá po výtečné Winter's Bone (2010) odhalit další potenciální hereckou hvězdu – po Jennifer Lawrence to zkouší s novozélandskou Thomasin McKenzie, která se zatím pouze mihla v davu posledního Hobita (Bitva pěti armád, 2014). Debra ji hází do kůže hlavního charakteru v prostředí oregonských a washingtonských hvozdů, dvě hodiny ji nechá plout skrze stromy života a pak pečlivě stavěnou stopáž zúročí. Je to dobrý?
RECENZE (AH) — Granik je především nedoslovnější než kdy dřív, a je to dobře. Tam, kde v mrazech missourské vysočiny trápila ještě mladě nezkušenou J-Law sadistickými sklony mužských zlounů, je v Leave No Trace dost při zemi – oprošťuje se od thrilleroidních zápletek a minimalisticky nechává plynout velice vlažným tempem vztah otce a dcery, jejichž zprvu malicherný konflikt začne s přibývající minutáží nenápadně stupňovat. Tvůrci si dávají každopádně velkou práci nedělat z peripetií žádný velkofilm s nuceným environmentálním přesahem, snaží se místo toho zobrazovat ta místa Spojených států, kam sociální světlo nesvítí – a daří se jim to v místy pseudo-dokumentárním stylu, kdy jeden opravdu uvěří, že ho z benzínky v milosti veze opravdový chlupáč-kamioňák někam na sever Washingtonu. Fazóna přesvědčivosti tu nechybí a do atmosféry se proto lehko noří.
Děj hraje v Debřině režii druhé housle – jde de facto jen o výplň toho, jak dopsat či překreslit dva hlavní charaktery a dynamiku jejich vztahu. Příběh, ze kterého snímek těží svou podstatu a který je tím, co se uvnitř filmového světa bude vyprávět u intimních ohňů či v terapeutickýh skupinkách, se odehrál před divákovi zobrazovaným syžetem, a důležitá část se odehraje ještě po jeho skončení. Expozice toho záměrně příliš nenapoví – víc se daří odkoukat z nenápadně podsouvaných novinových výstřižků, z interakce několika vedlejších postav nebo například z na první pohled náhodného setkání ve dveřích obchodního centra s neznámým veteránem z války ve Vietnamu.
Autorka zkrátka obratně ovládá práci s obrazy a s jejich vyprávěním na plátně, nepotřebuje si pomáhat větším množstvím dialogů – minimálně třetina těch, co postavy odříkají, si šla domyslet z mlčení. Na druhou stranu, duo Ben Foster/Thomasin McKenzie zafunguje doopravdy až tehdy, když přijde na scénu výčitka či dlouho skrývaná svára. Jsou to všehovšudy dvě, tři sekvence, které ale skutečně stojí za to – ilustrují fungující hereckou chemii a přirozený talent z Nového Zélandu, o kterém ještě uslyšíme (a uvidíme).
HODNOCENÍ (AH) — Minimalistická a umírněná výprava, ve které se to důležité odehraje ještě před prvním filmovým políčkem na plátně. Debra Granik potvrzuje roli favorita americké nezávislé scény a staví do světel filmových reflektorů další ženský herecký talent.
napsal Adam H.
