Pinbacker ~ Festivaly ~ 53rd KVIFF recenze
Debra Granik pomáhá po výtečné Winter's Bone (2010) odhalit další potenciální hereckou hvězdu – po Jennifer Lawrence to zkouší s novozélandskou Thomasin McKenzie, která se zatím pouze mihla v davu posledního Hobita (Bitva pěti armád, 2014). Debra ji hází do kůže hlavního charakteru v prostředí oregonských a washingtonských hvozdů, dvě hodiny ji nechá plout skrze stromy života a pak pečlivě stavěnou stopáž zúročí. Je to dobrý?

Kde domov můjrecenze napsal

Adam Hencze

dne 16/7/2018

Granik je především nedoslovnější než kdy dřív, a je to dobře. Tam, kde v mrazech missourské vysočiny trápila ještě mladě nezkušenou J-Law sadistickými sklony mužských zlounů, je v Leave No Trace dost při zemi – oprošťuje se od thrilleroidních zápletek a minimalisticky nechává plynout velice vlažným tempem vztah otce a dcery, jejichž zprvu malicherný konflikt začne s přibývající minutáží nenápadně stupňovat. Tvůrci si dávají každopádně velkou práci nedělat z peripetií žádný velkofilm s nuceným environmentálním přesahem, snaží se místo toho zobrazovat ta místa Spojených států, kam sociální světlo nesvítí – a daří se jim to v místy pseudo-dokumentárním stylu, kdy jeden opravdu uvěří, že ho z benzínky v milosti veze opravdový chlupáč-kamioňák někam na sever Washingtonu. Fazóna přesvědčivosti tu nechybí a do atmosféry se proto lehko noří.

Děj hraje v Debřině režii druhé housle – jde de facto jen o výplň toho, jak dopsat či překreslit dva hlavní charaktery a dynamiku jejich vztahu. Příběh, ze kterého snímek těží svou podstatu a který je tím, co se uvnitř filmového světa bude vyprávět u intimních ohňů či v terapeutickýh skupinkách, se odehrál před divákovi zobrazovaným syžetem, a důležitá část se odehraje ještě po jeho skončení. Expozice toho záměrně příliš nenapoví – víc se daří odkoukat z nenápadně podsouvaných novinových výstřižků, z interakce několika vedlejších postav nebo například z na první pohled náhodného setkání ve dveřích obchodního centra s neznámým veteránem z války ve Vietnamu.

Autorka zkrátka obratně ovládá práci s obrazy a s jejich vyprávěním na plátně, nepotřebuje si pomáhat větším množstvím dialogů – minimálně třetina těch, co postavy odříkají, si šla domyslet z mlčení. Na druhou stranu, duo Ben Foster/Thomasin McKenzie zafunguje doopravdy až tehdy, když přijde na scénu výčitka či dlouho skrývaná svára. Jsou to všehovšudy dvě, tři sekvence, které ale skutečně stojí za to – ilustrují fungující hereckou chemii a přirozený talent z Nového Zélandu, o kterém ještě uslyšíme (a uvidíme).

Beze stopy tak funguje nejen jako sympatické, meditativní indie dílko ze Sundance vlny, ale především jako manifest za všechny lidi trpící jakoukoliv stresovou poruchou. Film se je navíc nesnaží cpát do popředí s napřaženou dlaní pro divácké slitování, to vůbec – prostřednictvím významové absence prezentovaného povrchu vlastně ani neříkají, co je podle nich pravda či co si o ní myslí. A o to větší dopad na diváka můžou při závěrečných titulcích mít.
© Scott Green / Courtesy of Sundance Institute

Skrytý manifest pacifismu se ale především vystavuje navenek svou nepopiratelnou krásou, ať už jde o styl snímání a vyklidněnou střihovou skladbu (avšak ne v tak vypiplaném stylu jako třeba u Terrence Malicka), či o zvukový mix s ambientem přírody a atmosférou hluboké přírody amerického středozápadu. Všudypřítomné srovnávání s Captain Fantastic (2016) je jinak mimo mísu (až na ty stromečky), Leave No Trace si vystačí s o třídu menším teatrálnem a bez zbytečných agitek, navenek může navíc spoustě lidí říkat něco jiného než uvnitř. A v tom je ta síla, nebo ne? Najít si tam vždycky to svoje.
Minimalistická a umírněná výprava, ve které se to důležité odehraje ještě před prvním filmovým políčkem na plátně. Debra Granik potvrzuje roli favorita americké nezávislé scény a staví do světel filmových reflektorů další ženský herecký talent.