Tomáš Bojar přispívá do soutěže dokumentárních snímků svým kouskem z deštivého března 2017, kdy tehdejší (a současný) prezident České republiky Miloš Zeman sezval své příznivce na Pražský hrad a před jejich zraky (nikoliv zraky televizních kamer) oznamoval, zda bude kandidovat na své druhé funkční období. Autor cpe digitální kamery do dvou odlišné fungujících redakcí a sleduje jejich vnitřní novinářský žargon, tvoří jakýsi vzájemný diskurs a tím i celkem zajímavý vhled do fungování tuzemských internetových, respektive televizních redakcí.
RECENZE (AH) — Zhruba takhle o Bojarově filmu píše festivalový program a v podstatě nijak nelže – Bojar si rozdělil vlastní štáb do základen v Karlíně a Kavčích horách – totiž u Hospodářských novin a České televize, dvou institucí s odlišnou metodikou práce a taky formou zpravodajského výsledku. Tedy natisknutý papír versus televizní přenos. V současné době plné hashtagů s fakenews je Bojarovo dílo hodnotné právě v diváckém uvědomnění, jakým způsobem jsou pro něj v nefilmovém životě rozeny a modifikovány zprávy ze světa či články o Kláře Zemanové a jejím účinkováním v údajném pornu. Údajném, samozřejmě.
HODNOCENÍ (AH) — Obsah, se kterým asi nelze mít vyložený problém – jde o čistě odvedenou reportáž z jedné žhavé, chladné noci a s jedním starým, proruským pánem, kvůli kterému museli být lidé pozdě v práci či do noci v dešti na hradním nádvoří. Možný otvírák očí kavárny, která neposílá nenávist směrem k Zemanovi, nýbrž k českým novinářům.
napsal Adam H.
