Letošní Filmasia přivezla do Prahy korejského oscarového vyslance v soukromém taxíku. Na domácí poloostrovní půdě nadmíru úspěšný snímek z novodobé historie boje za svobodu je nakonec zdařilý výjezd do asijské kinematografie, svoje poselství ale bere zbytečnou oklikou.
RECENZE (LK) — Příběh o trochu natvrdlém soukromém taxikáři ze Soulu, který s vidinou pěkného výdělku veze v květnu 1980 německého reportéra ze Soulu do města Kwangdžu (silnější a tragičtější ekvivalent jízdy na Národní třídu 17. listopadu 1989) zjevně funguje lépe pro domácí publikum, chladným ale nemusí nechat ani náhodného diváka.
Oba hlavní protagonisté (Song Kang-ho a Thomas Kretschmann) i vedlejší cast odvádějí přesvědčivé výkony a důstojně provádějí publikum smutnou podkapitolou dějin rodící se korejské demokracie, zatímco film se láme z odlehčené skorokomedie v nečekané drama, kterému se v několika sekvencích daří věrně zachytit atmosféru města uprostřed utahované smyčky. Bezradnost a současná odhodlanost pomyslných „lidí odvedle“ tváří v tvář hradbě vojáků, policajtů a těl mrtvých blízkých je v těchto momentech hmatatelná, a právě v nich je snímek nejsilnější.
V úplném závěru filmu ale něco přestává fungovat, nedostavuje se výsledek, ale ani zklamání z jeho absence. Velkolepý únik z Kwangdžu je příliš akční a prezentovaný až moc zeširoka, než aby diváka vtáhl a dal mu možnost děj na plátně vnímat jako převyprávění skutečnosti (jímž je). Momentální bezvýslednost politické situace je v kontrastu s tímto přirozeným vyústěním zápletky načrtnutá pouze v krátkosti a nedopadá tak do hlediště plnou vahou, což je vzhledem k intenzitě některých předchozích scén velká škoda.
Tečka za kotoučem v podobě expozice současnosti a krátkého vzkazu skutečného reportéra Jürgena „Petera" Hinzpetera (který zemřel v roce 2016) paradoxně působí nejuměleji a filmu prokazuje medvědí službu.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LK) — Téma, úspěch na domácí půdě, herecké výkony i paralely s (byť o mnoho, mnoho jemnější) českou zkušeností s demokratickou revolucí dělají z Taxikáře ze Soulu film hodný vidění, postačí ale jednou.