Festivaly — 4th BE2CAN, 23. říjen 2017 16:44HammertimeRecenze filmu Nikdys nebyl (2017, 95', FR/GB/US)

RECENZE (AH) — A není to vůbec příjemná jízda – naopak, Lynne se řadí mezi osobité autory, jejichž dílo bude jeden těžce vyhledávat pro earl gray siestu nedělního podvečera. Své by o tom mohl vyprávět třeba Joe, nebo Joaquin Phoenix, chcete-li. Krom posttraumatické poruchy z válečných konfliktů v poušti si s sebou nese nekonečnou bolest, která se ozývá s pravidelností šeptající užovky, tam někde vzadu v hlavě. Užovka Ramsay skrz jeho osobnost exponuje krušné dětství, ve kterém si Joe místo zmrzky a poníků prošel zneužíváním a demonstrace pedofílie z první ruky. Nekalé i kalé vztahy dospělých k dětem jsou ostatně jedním z hlavních témat snímku.

V duchu Travise Bickela tu Joe funguje jako mnohovrstvý prototyp zlomeného antihrdiny, který zároveň koná uvozeně dobré skutky v duchu čištění systému od lidských zmrdů – jeho armádní zkušenosti se snoubí s “není co ztratit” náturou. Tato kombinace z něj dělá vysoce zajímavý materiál pro vědecké pozorování a psychoanalýzu, což je v You Were Never Really Here definicí herního pole. Specifický přístup k násilí je podobně jako v již zmiňovaném Taxikářovi dost přímý – Ramsay ho ale nenadsazuje nad charakterovou studii, kterou tu bravurně ztvárňuje Joaquin svou naturalistickou “rag-doll” hrou, kterou má nastudovanou ještě z Mistra od PTA. Naopak – kdykoliv dojde ke krveprolití, nechá ho vyeskalovat mimo obraz, pochlubí se občas jeho následkem nebo Phoenixovou reflexí, nikdy ale nenahlíží přímo. Snaha šokovat tu funguje na jiné frekvenci vnímání, proto v surových sekvencích nedochází k vyrážení diváckého dechu, jako to umí třeba Gaspar Noé nebo další zástupci francouzské extremity.

Ramsay tu adaptuje z novely Jonathana Amese a půjčuje si z ní jen to, co k portrétu současné ztracené generace s pomstovou příchutí potřebuje – na doslovnost a závěr, který naznačí alespoň částečné řešení peripetií, zapomeňte. Změna sice proběhne, ukončení problémů je ale v nedohlednu. Pro kompatibilní stavební prvky lyrického dramatu tu je kontrapunktní funkce: sebetrest přichází v každém antihrdinově antiřešení. Čechov se tu necituje nadarmo a logika je zvrácená. Dějové keystones přináší místo uspokojení pouze další vlnu utrpení, proto je dost obtížné You Were Never Really Here někomu doporučovat jako dobrý film nebo předpokládat, že sklidí velký divácký úspěch (ještě k tomu v tuzemsku).

Traumatizovaný Phoenix je excelentní. Pudovost a zvířecí instinkty Freddieho z Mistra jsou pryč, i když spolu obě postavy něco sdílí – snad živočišnou odevzdanost, ono bezcílné plutí zbytkem života, ve kterém se čas nepočítá na dny: k jeho měření tu nejsou jednotky. Pod nánosem plnovousu a vrstvou nadbytečného masa se Joaquin skoro nedá poznat – Joe má ale stejně jako navenek i uvnitř spoustu zajímavých a pro Phoenixe nových fragmentů, které stojí v autorčině snímku za zmínku. Neustálý konfrontační postoj, transformace násilí na sobě a matce do násilí s okolím, sebepoškozování, paranoia kolem dětí/náctiletých a masky, které si nasazujeme před světem. Mezi intenzivními výjevy se tu dá najít spousta náznaků, které často míří opačným směrem, než tím znázorňujícím. Ilustruje to i jedna z nejzajímavějších (a vlastně nejobyčejnějších) scén snímku, kdy je Joe náhodně osloven skupinou teenagerek na ulici a požádán o fotku z mobilního telefonu. Kulešovův efekt v reakčním záběru jedné z dívek tu dokazuje obratně zvládnutou metodu dějové reflexe (a proměny hlavní postavy) v maskách a lidských tvářích.

Autorka na druhou stranu klopýtá přes chybějící přesvědčivou celistvost, na které jsou poznat zásahy zvenčí, ať už jde o zúžený budget nebo několik verzí střihu, který mimochodem stále není finální. Osmdesátiminutová stopáž je střílizvá, nenabízí ale mnoho oddechového času, s experimentálně existenciálním puncem jde proto o těžkou podívanou. I kvůli (jinak skvělé) práci střihu občas film ztrácí orientační prostor – jde především o chvíle flashbacků do zneužívací minulosti nebo snových představ se senátorem Votto. Kamera Thomase Townenda tu jde ruku v ruce s autorčinou vizí – originální je například využití CCTV kamerového systému domu, který Joe infiltruje. Opět jde o práci s mimoobrazovou složkou, která je velmi živá – absence zobrazení probíhající aktu v ní mu dodává důležitost a působivost. Toto formální rozhodnutí má svůj důvod i v celkově odpíravém postoji k násilí a k okolím definovanému faktu, že Joe pracuje jako “čistý” zabiják. Ne, Lynne ti tu radost prostě neudělá. A podpora písničkou Jonnyho Greenwooda? Občas tu i divákovi přeskočí tlukot srdce, přesně jako v titulním Jonnyho tracku, ve kterém vynechává jeden beat v návaznosti na další takt. Greenwood skládal hudbu patrně v Abletonu svého laptopu v letadle mezi dvěma koncerty šňůry Radiohead – i tak je ale výsledkem lepší práce, než by odvedlo devadesát procent ostatních skladatelů.☞ PINBACKER