Čtyřiadvacetiletá Němka Helene Hegemann napsala před několika lety knížku o lesbických útrapách v prostředí berlínských techno klubů, hotelových pokojů a domů aristokratů. Drama o směrových vektorech již roky načatých náctiletých životů se nyní rozhodla sama zfilmovat na pozici režisérky snímku, a hle, po festivalovém hurikánu jde film do českých kin díky Aerofilms. Jak to tedy s Mifti, Alicí, Anikou, Ofélií a všemi ostatními na kinoplátně dopadá? Škodí scénář s přemírou akce typu "postava si zapaluje cigaretu" a pravidelné klipové montáže s hlasitou taneční hudbou?

Uřvaný hlas rebelkyrecenze filmu napsal

Adam Hencze

dne 17/7/2017
Kviff

Axolotl mexický (Ambystoma mexicanum), česky také zvaný vodní dráček, chodící mlok nebo tygří mlok, je středně velký obojživelník vyskytující se v mexických jezerech Lago de Xochimilco a Lago de Chalco. Jeho jméno pochází z jazyka nahuatl, kde má podobu āxōlōtl [aː.ˈʃóː.loːtɬ]) a znamená "vodní Xolotl", přičemž Xolotl je jméno aztéckého božstva dvojčat a podivností, včetně lidí narozených s tělesným handicapem. Xolotl býval zobrazován jako bytost podobná psu a zdá se, že axolotl Aztékům pro svůj podivný vzhled asocioval právě toto božstvo. Tvor je typickým zástupcem obojživelníků, u nichž se projevuje tzv. neotenie. Ve volné přírodě si totiž zachovává larvální stadium (pulec), ve kterém je schopen se rozmnožovat. Metamorfózu lze uměle vyvolat v zajetí, v přírodě k ní dochází jen velice vzácně. Má velkou schopnost regenerace.

Výtah z encyklopedických znalostí bestiářů, který ústy vedlejšího divnocha přichází v poslední třetině Axolotl Overkill, říká diváctu s okatou drzostí tak nějak vše, co je třeba o Mifti, hlavní hrdince snímku, vědět. Nezkrotný punk, který svým přístupem k světu praktikuje, se manifestuje do agresivní filmové formy, která je plná tanečních intermezz, klipových sekvencí potemnělých berlínských klubů, free-the-nipple momentek a překvapení v podobě přehnané vážnosti, kdy je zničehonic divák nucen mít o postavy strach a zájem. Jestli fungovala autorčina novela jako experimentální a divoká výpoveď specifické generace (což se podle čtenářů moc nepovedlo), na plátně jde to koktejl zmatku a zmaru, kde se v přestylizovaném dramatu snaží postavy dávat ostatním životní rady skrz násilné popkulturní a filmové odkazy. Z úst Arly Jover v Axolotlu padají věty, které dělají ze scénáře Masaryka historicky přesnou fresku s oficiálně doloženou korespondencí a s dobově precizní charakteristikou postav. Nařčení z plagiátorství knižní předlohy by odpovídaly filmové významové vyprázdněnosti – cyklický cedník Marků Wahlbergů, sedmdesátkových francouzských nových vln a Justinů Bieberů k tomu připočtený dokládá autorskou nedozrálost, jakoby Helene zvolila pole audiovize jako jednodušší "cestu ven".
© Constantin Film

Co se jí ale musí nechat je fakt, že se s relativním úspěchem snaží Mifti tematicky nesoudit a zůstat tak nějak zvláštně dokumentární ve chvílích, kdy je hlavnímu charakteru přisouzena nějaká malichernost nebo v jeho explozích agresivního chování. Ovšem při konfrontaci s její tajnou láskou či excesy s populární zpěvačkou je najednou vše na straně naší německé rebelky, a to bez dalších verbálních vysvětlení či přehnané hloubkové expozice. Je tu prostor pro mysl diváka, který je ale místo chvil ticha a klidu atakován přebušeným soundtrackem s dozvuky hlasitého vyjadřovacího způsobu naší Mifti.

A i kdyby nebyl, není vůbec jasné, co přesně se Axolotl snaží komunikovat. Může jít o filmový popis formálního a dějového zmatku jakožto života, který u náctiletých působí podobně neforemně až nahodile, hrdinové v různých fázích mládí nikdy neměli šanci dospět, stejně jako onen chodící mlok. Tuhle vágnost podtrhne i neustále vystavovaná homosexualita, která mohla filmově šokovat ve Zkrocené hoře, nikoliv v roce 2017 – všechny druhy lásky tady jednoručně přeperou absenci dramatické struktury. Důsledkem toho je Axolotl sekvencí sázek na stylizované epizodky, které místo pointy či posunutí děje působí jako obrazy navozující určitý druh cítění, ve kterém zvolená forma znemožňuje cokoliv vyřešit. Cena za originální, ovšem silně polarizující klipový přístup Axolotlovi právem patří, na debut ještě stále mladé mysli je to odvážná hra, která ale nemá jasně stanovená pravidla a vůbec neví, pro jaký typ diváka vlastně je.
© Constantin Film

Axolotl Overkill není lesbické drama vykukující z explicitních trailerů, mnohem víc jde o formálně/dějově kontroverzní portrét duality šestnáctileté slečny/autorky hledající vlastní identitu – ať už na scéně berlínských výrostků, či na poli prověřených spisovatelů/režisérů. V nekončícím bludu černého lesa metropole nemůže ani jedna docílit toho, co za všemi těmi nadávkami, nezávaznými souložemi a standardní dávkou koksu vlastně chce. Mifti a Helene sdílí stejný osud, čímž se kruh pěkně uzavírá.
Fakt, že byl Axolotl Roadkill v Německu fatální knižní bestseller, neznamná ve filmovém případě nic. Overkill je prázdná epizodní klipovka, u které se trpí kvůli nevyzrálé sázce na pocity á la psychedelický hudební film z MTV, který si svého diváka těžce, ale přeci jen asi najde. Nelze se zbavit dojmu, že pro výpravu kolem Mifti není žádný pádný důvod, i přesto, že některé z těch explicitních kuriozit se autorce v mládí pravděpodobně staly.
3