Blog ~ recenze ~ 8/12/2014
toto je první článek

Mnohými očekávané vyvrcholení monstrprodukce ze Zélandu je tady a naše redakce se s vámi dělí o první dojmy z posledního Hobita. Jako fandové Tolkiena a jeho trilogie o prstenu nemáme k blahořečení jeho díla daleko — bohužel ale rozpačitě a tajně doufáme, že druhé loučení se Středozemí bude to vůbec poslední. Alespoň co se týče Petera Jacksona.

První dojmy z Bitky piatich armádrecenze

ahl
Upřímně, jde mi těžko vydýchat digitální peklo, ve kterém se odehrávají ty nejlepší a nejhorší momenty z celé hobití trilogie. Stejné peklo, které trpí neduhy všech ostatních bratříčků — naprosto zbytečné postavy, neustálé a zbytečné odbočky plus nekonečné omývání mouder a pravd, které jsme slyšeli už stokrát v LOTRovi (jehož soundtrack jako léčivou elfí sílu nyní posloucháme). Je sice zbytečností zmiňovat špatné uchopení celého projektu, bohužel se to ale v “epickém konklužé" projevuje nejvíc. Místo silných bitev (ten film má v názvu “bitva", žejo?) divák dostává nálož typu Hobbit: Total War z různopohledů kamer real-time strategie, Peter Jackson-style bojových nesmyslů, všeho, jen ne filmu. Fandu snad pobaví jenom Armitage, jehož Thorin je ve trojce konečně postava s víc než jednou povahovou vlastností. Pak ale přijde Legolas (jízdy na olifantech znásob stokrát) a (podržme se, opět) sto dlouhých a jak studna hlubokých pohledů Evangeline Lilly a člověk prosí o instantní smrt. Modlíme se, aby je PJ nedostal k ničemu typu Silmarillion.







břit
Kdesi hluboko pod zemí pod studii na Novém Zélandu ve velké temné místnosti vysedává Peter Jackson na hromadě RED Epic kamer, superpočítačů a vysokokapacitních hardisků a pomateně si pro sebe mumlá: „Víc... Mohlo jich být víc... Mohl jsem jich udělat víc. Čtyři. Pět. I šest! Víc postav, víc bitev, víc všeho. A víc Legolase!“Třetí Hobit je stále stejná hovadina bez úcty a soudnosti jako první dva. Až na to, že je ještě mnohem horší. Veškeré zbývající kouzlo Pána prstenů pohltila zhoubná pixelová kyselina a vyprávění se rozdrobilo na epizodické šarvátky a smysl nedávající repliky. Úplného zapomnění nejsou v tomhle filmu hodny asi tak tři momenty plus každá scéna s Orlandem Bloomem, při níž se vždy dostaví nutkání poslat mu direkt pěstí do obličeje. Z bahnité bídy se zvládá vyhrabat jen Richard Armitage, který jako jediný dostal možnost čelit herecké výzvě a s kreací posedlého a vyšinutého Thorina se pere hodně dobře. Jakmile ovšem nastupuje avizovaná pětiarmádní řezanice, přepíná Jackson do módu PC pařby občas přerušené do absurdna vystupňovanými duely hlavních postav. Nic vás nedojme, nic vás neohromí, deset minut kteréhokoliv dílu Pána prstenů má v sobě víc krve, potu a emocí než tenhle Jakcsonův názorný příklad, jak špatně nakládat s počítačovými triky.