Oscarem za roli Jokera (2019) ještě vonící Joaquin Phoenix sice nemá tentokrát nutkání vystřelit moderátorovi televizní show mozek z hlavy, zejména rodičům ale možná C’mon C’mon (2021) otevře nejednu hnisavou ránu na duši, posype ji narůžovělou himalájskou solí a pošle jejich zmučené svědomí klečet do kouta.
RECENZE (JS) — Nic jako výchovná facka neexistuje. A pokud současný ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka hlásá toleranci vůči lepancům na zadek k vymezení jakýchsi imaginárních mantinelů, není vhodnější doby k tomu, aby i současné filmové umění přispělo svojí troškou do debaty o vztahu mezi dětmi a dospělými. Původně videoklipový a krátkometrážní režisér Mike Mills zhmotnil svůj úhel pohledu v příběhu devítiletého Jesseho a jeho strýce Johnnyho. A aby dal festivalovým kritikům najevo, že jde o vážnou věc, natočil ji černobíle. Když se Jesseho matka Viv rozhodne podpořit svého manžela Paula trpícího těžkými psychickými problémy v boji za podstoupením léčby, přijme Johnny (Joaquin Phoenix) jako novinář a jí v posledním roce se vzdalující bratr úkol postarat se na pár dní o svého synovce. Paulův stav se ovšem rapidně horší, dny se mění v týdny a bezdětnému Johnnymu je umožněno potěžkat si na bedrech baťůžek jménem rodičovství v celé jeho váze. Nutno dodat, že obdobně náročnou zkušeností si prochází i Jesse; rodiči doslova nechán napospas vlastně docela cizímu člověku. Souboj těchto dvou věkově a povahově zcela odlišných postav je ale ve finále jen prostou snahou docílit ideálního vztahu, v němž jsou si oba jako bytosti rovny. V prožívání, emocích či právu na kvalitní život na naší planetě. Skoro v duchu Shakespearova Kupce benátského: “Když do nás píchnete, neteče z nás krev?”
Můj vnitřní komunista dokázal bleskurychle odsoudit snímek, kde se řeší, jak se dítěti správně omluvit za okřiknutí, jako nesnesitelně privilegovaný a buržoazní. Opovržení, s jakým jsem sledoval plátno, mi ale pomohla lépe pojmenovat kniha Phillipy Perry Kéž by to naši četli, v níž upozorňuje na to, jak náš vztah k dětem a pohled na jejich chování ovlivňuje i to, co jsme jako malí sami zažili nebo jak s námi bylo jednáno. Za oním opovržením tak nejspíš stála prostá lidská závist. Moje vnitřní zraněné dítě se vztekalo, že nikdy nemělo tolik prostoru se projevit, jeho potřeby nebyly vždy respektovány, tudíž nikomu spiklenecky nepřeje, aby se měl lépe. Filmu škodí ale něco jiného. Joaquin Phoenix v roli péči o synovce si osahávajícího ťuňti sice exceluje, s hereckou genialitou hraničící výkon Woodyho Normana jako Jesse se ale s každou další scénou blížící se konci mění v nesnesitelné přehrávání, při záchodovém monologu jsem doslova cítil, jak celý štáb skanduje v kulisách restaurace: “Ještě! Poď! Víc! Makej! Makej! C’MON!” Příčinou je jednak to, že Jesse nereprezentuje průměrného devítiletého kluka, ale na svůj věk výjimečně nadaného mladíka, který si v sobotu ráno pouští Mozartovo Requiem a jenž se kamarádí jen s dospělými, protože alespoň oni docení jeho poznatky z mikroskopické mykologie, kognitivně behaviorální terapie a jiných disciplín, jednak to, že Millsův scénář se nevyvaruje do extrému vyšlehané feel-good polevy, jíž neunikne žádný dialog ani pointa. Koupelnová scéna, chycení za ruku na přechodu pro chodce nebo ztracení se ve městě si nezavdá ani s tím nejždímavějším z Kolji (1996). Zázračné zlepšení Paulovy psychiky naopak působí jako flusanec do gzichtu všem lidem potýkajícím se s bipolární poruchou či hraniční poruchou osobnosti a vše ještě podtrhuje pokrytecká ekologická agitka v příběhu, kde se novinové rozhovory nedělají online, ale létá se pro ně letadlem.
Tohle nevídaně citlivé znázornění dětské postavy budete milovat, nebo nenávidět. Já se navíc utvrdil v tom, že nikdy žádné mít nebudu.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JS) — Hodně libové filmové masíčko pečlivě odkrajující jakoukoliv šlachu. Já teda maso nejím, říká se ale, že nejvíc chuti je schované právě v tom prorostlém tukem.