Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
První film čtvrté fáze marvelovské telenovely je tady. Nechybí obří budget a ještě větší očekávání, nechybí staří dobří známí ani čupr nové zajímavé postavy. Přesto tomu všemu něco schází. A je to škoda.

Jsem černá vdova, tedy promiňte, v důchodurecenze napsal

Jakub Strouhal

dne 9/7/2021

A přitom to začíná tak slibně. Po krátkém, ale pro oči bašťáckém intru z období definujícího zbytek života Black Widow se ocitáme v roce 2016. Avengeři jsou po událostech z filmu Captain America: Občanská válka (2016) rozkmotření, z rádia hraje zpěvačka Sia a její hopsavé Cheap Thrills a Scarlett Johansson se snaží na chvíli zdekovat do ústraní. A všechny scény ze všedního života prominentní superhrdinky krásně plynou a působí nenuceně a neokoukaně. Sebevědomý rukopis režisérky Cate Shortland v neblockbusterových scénách doslova přetéká okraj filmového plátna jako karamelový krém z kýblu popcornu za dvě stovky, kterému jsem tak tak odolal.
Marvel Studios

Konverzačky mezi životem nevratně zbídačenými postavami mě svým “alternativním” nábojem přenesly na filmový festival Sundance. Zamuchlat se do deky, popíjet u krbu marakujovou mimosu a sledovat slovní přestřelky tak nesourodých, nekompatibilních a asociálních charakterů v čele s Davidem Harbourem a Rachel Weisz bych dokázal hodiny. Kdyby film odvážně (v realitě naprosto nemyslitelné) udržel směr jízdy v zákoutích psychologických profilů přítomných u jednoho stolu, tleskal bych pro tu nevídanost ve stoje. I takový by mohl být komiksový film. Tohle ale není on, a tak se jde rubat.
Marvel Studios

Co se oné akce týče, začal bych tím, že bych uznal její existenci. Bohužel jde ale o klasický případ l’actión pour l’actión. Kde v Počátku (2010) nechá Nolan vjet do středu města vlak, jedná se o projekci Cobbova podvědomí, která má svůj význam pro další i předchozí vývoj děje. Black Widow má sice choreograficky bytelné silniční honičky, městem se taky řítí auta demolující stroj, na konci scény ale zmizí a je to. Stejně nesmyslně musí záchranná akce skončit s postavou prchající před výbuchy a lavinou na laně visícím z vrtulníku. Neobjeví se žádný obří asguardský vlk jako v Thor: Ragnarok (2017) ani megařežba jako v Infinity War (2018). Všechno tu už někdy bylo, v jeden okamžik jsem si dokonce připadal jako při bombovním souboji elitních praetoriánských strážců ze Star Wars: Poslední z Jediů (2017), zde však opět bez přesahu a bez vyždímání celého potenciálu. Všemu navíc nesmírně ubližuje fakt, že díky předchozím filmům víme, jak to s vdovskou Natashou Romanoff dopadne, sebenebezpečnější kotrmelec tak nemůže být ničím vzrušujícím.

Jako rozloučení s BW to ujde. Nenechme se ale mýlit, tenhle biják je především o představení nových postav a možných zápletek. A z tohodle hlediska to vypadá, že se máme na co těšit.
Kvůli tomuhle filmu jsem v den novinářské premiéry strávil přes šest hodin ve vlaku, z toho zpáteční cestu ve spárech šedesátileté ženy s vazbou na SPD vracející se z demonstrace proti očkování. Věda to předem, asi bych si to hodně rozmýšlel.

Hodnocení zbytku redakce: